Na první poslech to zní až absurdně. Soud prezidentovi zakázal, aby něco nedělal. Po bližším prozkoumání verdiktu to už ale smysl dává.
Městský soud v Praze konstatoval, že hlava státu nemá právo odmítat jmenování profesorem jednoho z kandidátů, který se jí nepozdává. Konkrétně jde o fyzika Ivana Ošťádala. Případ dalšího z nejmenovaných – historika umění Jiřího Fajta – na rozhodnutí ještě čeká.
Případ se táhne už přes pět let a má několik rovin. Tou nejviditelnější je samozřejmě postoj Miloše Zemana, který zavání svévolí, ignorováním práva i soudních verdiktů. Podobně jako když například odmítal jmenovat na ministerské posty uchazeče, kteří mu nebyli po vůli. Dá se na to nazírat jednoduše, anebo také trochu s nadhledem.
Nejdříve k samotné proceduře. Jmenování profesorů – na rozdíl od ministrů – přímo neupravuje ústava, která k tomu jen vytváří rámec, nýbrž zákon o vysokých školách, hlavně paragrafy 73 až 75. Pro úplnost asi ta nejdůležitější věta: „Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra.“
Neboli prezident nerozhoduje o jeho způsobilosti nebo minulosti, což prezidentu Milošovi u odmítaných kandidátů vadí, ale prostě ho jmenuje. A pro úplnost, mezistupněm je ještě vláda, která premiéra jednak zmocňuje kontrasignovat profesuru dotyčného a zároveň za jmenování nese i zodpovědnost.
Prezident je tedy stavěn před hotovou věc, což se tomu současnému občas nelíbí nejen u profesorů, ale i u ministrů. A nelíbilo se to nejednou ani jeho dvěma předchůdcům.
Miloš Zeman se pokouší ukázat, že není nejen pouze kladečem věnců, ale ani pouhým podepisovačem donesených návrhů. Jeho výhrady vůči některým z odmítaných profesorských kandidátů – kromě Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta se před pěti lety postavil i proti profesuře Jana Eichlera, který pak žalobu stáhl – se dají pochopit, pokud tedy na chvíli zapomeneme, že třebas estébácká minulost nynějšího předsedy polokoaliční KSČM mu zjevně nevadí.
Podobně jako se daly pochopit prezidentovy výhrady vůči odmítaným adeptům na ministra zahraničí Miroslavu Pochemu či šéfa rezortu kultury Michalu Šmardovi. Zákony a ústava ovšem mluví jasně. Není na prezidentovi, aby odborné kvality či minulost navržených kandidátů posuzoval.
V minulosti se už Miloš Zeman pokusil toto dilema obejít. Navzdory původnímu odporu nakonec kývl na profesuru Martina C. Putny, jmenovací dekret mu ale předal tehdejší ministr školství a dnešní předseda ODS Petr Fiala.
Načase by ale možná bylo zvážit nějakou trvalejší legislativní úpravu. U jmenování profesorů by to mělo být jednodušší než u instalování ministrů. Už jen proto, že kvůli tomu není třeba měnit ústavu.
Proč prezidenta tohoto úkolu nezprostit. Buď to nechat výhradně na akademické obci, anebo maximálně třebas na ministru školství. Ostatně ulevilo by se i Miloši Zemanovi. A spor o jmenování profesorů, který se nejspíš potáhne dál, by vůbec nemusel vzniknout.
