Ministerstvo spravedlnosti už zase přemýšlí, jak vyřešit nedostatek místa v kriminálech. A tentokrát (a možná už navěky) si bude muset pomoci jinak než spoléháním na plošnou prezidentskou amnestii.
Ta poslední, kterou právě před pěti lety vyhlásil tehdy končící prezident Václav Klaus, tak sehrála pozitivní roli hned dvakrát. Čímž nijak neobhajujeme její dopad na tunelářské kauzy z devadesátých let. To je zcela jiná diskuze. Poprvé Klaus pomohl přímo: přeplněné věznice na počátku roku 2013 opustilo šest a půl tisíce lidí. V kriminálech jich z původních 22 638 zůstalo 16 tisíc. Vězeňskému systému se významně ulevilo.
Podruhé Klausova amnestie pomohla nepřímo. Nikoho teď hodně dlouho nenapadne něco podobného zopakovat. Miloš Zeman během svého mandátu amnestii nevyužil, a když pomineme několik individuálních milostí, dá se říci, že dodržel svůj slib do věcí justice nezasahovat.
Nynější prezidentští kandidáti jsou k tématu amnestie rovněž kritičtí a podporu nemá ani mezi politiky, kteří po říjnových volbách obsadili sněmovnu. Zjednodušeně řečeno Klaus myšlenku na plošnou amnestii dokonale zabil a donutil tak exekutivu, aby si poradila sama.
Zajímavý pohled představil bývalý hradní právník Pavel Hasenkopf, který prý byl na podzim roku 2012 vedle několika dalších lidí osloven, aby Klausovi návrh amnestie připravil.
„Po celá desítiletí fungovaly amnestie jako vězeňský ventil (...) vždy, když už byly věznice moc plné, přišel ministr spravedlnosti za prezidentem s prosíkem a ten při nejbližším výročí udělal amnestii přesně podle not ministerstva spravedlnosti,“ píše Hasenkopf s tím, že takový model úspěšně fungoval minimálně od padesátých let.
Klaus si podle Hasenkopfa tehdy z nabídky vybral variantu, která vycházela vstříc především ministerstvu spravedlnosti.
Jak se ministerstvo s výzvou vyrovnalo? Vůbec nijak. Ve věznicích je aktuálně znovu kolem 22,5 tisíce lidí, stejně jako před Klausovou amnestií. Podle odhadů se za katr vrátila polovina propuštěných, zbylí jsou „noví“.
To všechno při průběžně klesající míře kriminality. Je to paradox a také varovný signál, že se v Česku zavírá příliš. Nebo jinak řečeno – ve vězeních jsou i lidé, kteří tam nemají co dělat.
Ministerstvo spravedlnosti (a tady se sluší říci, že ho má od podzimu 2013 ve správě hnutí ANO) má v této situaci dvě možnosti. Buď otevírat nové věznice a přizpůsobit se onomu paradoxnímu trendu.
Nebo začít s tím, co mělo udělat už dávno, tedy tlačit na soudce, ať více využívají alternativní tresty, dát jim k tomu podmínky třeba spuštěním elektronických náramků pro domácí vězení.
Případně na vládní úrovni změnit trestní politiku, zamyslet se, zda chceme mít v kriminálech právě ty lidi, které tam máme.
Za posledních pět let se na tomto poli neudělalo zhola nic. A na pomoc prezidenta už se Klausovou zásluhou exekutiva spoléhat nemůže.
Autor je komentátorem serveru HlídacíPes.org
