Existuje jisté sdílené přesvědčení, že české justici by bylo lépe, kdyby měla pořádek ve věci znalců. Toto přesvědčení bylo vtěleno do nového zákona o znalcích, který právě prošel sněmovnou. Dá se říct, že bylo načase; současná úprava znalectví pochází z roku 1967 a je zřejmé, že si justice nový zákon zaslouží.
Znalci proti novému zákonu protestují. Nelíbí se jim drastické pokuty za případná pochybení. Filozofie nového zákona je taková, že kde je větší přísnost, budou lepší výsledky. To ale neplatí vždy a všude, oponují znalci. Hlavní problém zákona je ale v přehnaných očekáváních, řekněme v právním optimismu, v předpokladu, že zákon sám může pomoci tam, kde selhává lidský faktor.
Ukazuje to třeba pozměňovací návrh piráta Jakuba Michálka, který zpřísnil požadavky na znalecké posudky – ty by měly obsahovat jednoznačné odpovědi, které neumožňují dvojí výklad. To se jistě hezky řekne, ba i do zákona je to možné napsat, ale nelze takovou formulací postihnout všechny situace v době prudce se rozvíjející vědy. Právě věda je totiž pro soudce často největší problém. Proto tolik spoléhají na znalce – těžko se může soudce zároveň orientovat v hospodářské kriminalitě, nejnovějších trendech karuselových podvodů a druhý den stejně erudovaně soudit případ, kde hraje roli DNA.
Špičková věda v dnešní době utíká od běžné výbavy i nadprůměrně vzdělaného člověka tak daleko, že lze těžko postihnout všechny její možné podoby. Což mimo jiné znamená, že tváří v tvář odfláknutému, nebo dokonce zmanipulovanému posudku se soudci nerozbliká varovná kontrolka: pozor, tohle by chtělo revizní posudek. Soudci jsou zvyklí znalcům věřit a jsou nuceni jim věřit čím dál tím víc. Věda pro to má i pojmenování – je to součást takzvaného CSI efektu, který působí, že soudci vkládají do forenzní vědy přehnaná očekávání. Jinými slovy chtějí všechny odpovědi a chtějí je hned.
Což nás vrací k pozměňovacímu návrhu poslance Michálka. Jistě by bylo ideální, kdyby znalecké posudky umožňovaly vždy jen jeden výklad. Zrovna jako by se v ideálním světě pachatel k činu vždy doznal a na místě činu by se nevyskytovaly jiné stopy než ty jeho. Takový „ideální“ stav by ovšem zcela eliminoval osobnost soudce – ten by dostal všechny správné odpovědi a už by nemusel klást ty správné otázky.
Padesát let starý zákon o znalcích a tlumočnících si novelizaci zasloužil a po právu ji dostal. Čekat, že vyřeší všechny třecí plochy, které působení lidského faktoru v justici přináší, je ale naivní.
Autor je komentátor serveru HlídacíPes.org.
