Vítězství má tisíc otců, ale porážka je sirotek, zní otřepané rčení připisované Johnu F. Kennedymu – byť on ho jen zpopularizoval, pochází údajně z Itálie z období druhé světové války. Premiér Andrej Babiš se ukázal v jeho naplňování jako velmistr. Zatím naposledy to potvrdil u nepovedeného nápadu své ministryně financí se zrušením plateb za státní pojištěnce a úplné přehození zdravotního břemene na zaměstnance a živnostníky. A podobně jako u jeho personálních přehmatů mu to u voličů prochází. I jeho soupeři musejí uznat, že v tomto ohledu projevuje mimořádnou šikovnost.
Jen pro připomenutí. „Je to v rovině úvah…“ komentoval ještě před týdnem balík daňových změn ministryně financí Schillerové, jejichž součástí by měly být i změny ve výběru zdravotního pojištění. Úvahy provázené kritikou zprava i zleva, z vlády i z opozice, definitivně skončily v pondělí. To když šéf Lékařské komory Milan Kubek po schůzce s Andrejem Babišem oznámil, že premiér nic takového „jednoznačně“ nechce. Cvičení skončilo, rozejděte se…
Na jednu stranu je to další ukázka nekoncepčnosti a absence realistických vizí současné vlády. Koneckonců dokládá to už samotný fakt, že kakofonie v souvislosti s tímto návrhem veřejně zaznívala nejen v rámci koalice, ale i v trojúhelníku členů vlády za ANO: Andrej Babiš – Alena Schillerová – Adam Vojtěch. Byť viděno pozitivně, to byl i ojedinělý příklad ostřejší veřejné diskuze v rámci jinak monolitického hnutí.
Především to ale opět ukázalo na schopnosti premiéra, a nejspíš i jeho marketérů. Bez ohledu na výsledky vládnutí – v mnoha ohledech nevalné – a řady přehmatů při řešení personálií stále dokáže ve finále vytvořit dojem, že je na straně dobrého řešení. A že je to on, kdo nakonec vše dokáže zařídit. Odtud z velké části pochází setrvalá zhruba 30procentní podpora, kterou hnutí ANO přisuzují průzkumy veřejného mínění.
V minulé vládě Andrej Babiš decimoval sociální demokraty tím, že si občas přisvojoval výsledky jejich ministrů. Ve vztahu k opozici vypiloval postup zablokovat jejich návrhy, a pak je slavně předložit sám. Ví, že sem tam je třeba přiznat nějakou chybu. Třeba jako když na nedávném sněmu ANO rádoby kajícně prohlašoval, že si dostatečně neprověřoval kandidáty na funkce, které mu vybrali kolegové. Podobně jako ono cimrmanovské: „Kdo způsobil, že sám náčelník vydával tak zvrácené rozkazy?“ A když je nejhůř, tak svého ministra i s jistým pochopením pokárá. Jako když o Danu Ťokovi řekl, že je „měkký na podřízené…“
A prochází mu to, minimálně u těch jeho 30 procent voličů. Mimochodem, kdo by si třeba dneska vzpomněl na podivnosti ohledně nějakého premiérova syna?
Autor je politolog
