Nůžky mezi dynamikou polské a české ekonomiky se v postpandemické době výrazně rozevřely. Tuzemský HDP v letošním třetím čtvrtletí stále zaostával za úrovní konce roku 2019 o 1,3 procenta, ten polský byl naopak o více než deset procent nad ní. Na poptávkové straně za tímto rozdílem stojí hlavně vývoj spotřeby domácností, která u nás v souvislosti s hlubokým propadem reálných mezd zůstává výrazně utlumená.
Na jedné straně tedy máme českou korunu, která od začátku roku k euru oslabila o 1,6 procenta, polský zlotý je však ke společné evropské měně o více než šest procent silnější. Tuzemská měna by podle předpokladů naší poslední prognózy bez přítomnosti ČNB na devizovém trhu mohla být vzhledem k fundamentům i mírně slabší než aktuální tržní konsenzus, který počítá s hladinou 24,7 koruny za euro na konci letošního roku a kurzem 24,3 koruny za euro na konci toho příštího.
Do karet koruně proti zlotému do budoucna nehraje ani vývoj úrokových sazeb. Je pouze otázkou času, kdy ČNB zahájí jejich snižování – podle našeho odhadu to bude nejpozději v únoru příštího roku. S tím sice počítají i finanční trhy, náš pohled se ale liší ohledně úrokových sazeb v Polsku. Zatímco trhy zaceňují pokračující snižování klíčové sazby polskou centrální bankou (NBP), my vzhledem k setrvačné inflaci a silné ekonomice očekáváme od NBP delší pauzu, která by měla trvat až do třetího čtvrtletí příštího roku.
Divergence obou zemí co do výkonu ekonomik a úrokových sazeb se přirozeně odráží v kurzu české měny vůči té polské. Ten se z úrovní poblíž pěti korun za zlotý, kde byl naposledy v letošním dubnu, již vyhoupl na aktuálních 5,6 koruny za zlotý a v nejbližších měsících by podle nás mohl otestovat i vyšší úrovně.
Autor je ekonom Komerční banky
