V nedávné době se v českých médiích objevilo několik článků o tom, že mezi jestřáby v ruské politice propukly spory ohledně vedení války. Vytvářely představu, že se jedná div ne o ohrožení bojeschopnosti ruských sil, které se bez lidí, jako je Igor Girkin, Jevgenij Prigožin či Ramzan Kadyrov neobejdou. Ačkoli zní perspektiva, že si půjdou vzájemně po krku a nebudou škodit v jiných zemích, atraktivně, téměř jistě jde více o přání než o realitu.
Především, spory mezi jednotlivými postavami v ruské politice nejsou nijak neobvyklé. Ruské mocenské struktury nejsou monolitem, ale naopak chaotickou změtí vzájemně soupeřících klik. Kdysi užívané rozdělení na siloviky a liberály už v současné době nemá žádné opodstatnění. Liberálové prakticky vymizeli, místo nich zůstalo jen pár technokratů. Ani v silových složkách ale nepanuje nějaká dojemná souhra.
Fakt, že se Wagnerovci nemusí s armádou, je známý. Ale rivalita funguje i mezi jednotlivými složkami. Rozdílem oproti devadesátým letům, respektive první čečenské válce, kde bojovalo téměř bez koordinace až pět různých typů armád (včetně železničního vojska), je to, že i přes aplikaci metody „rozděl a panuj“ mají jednotnější velení. Jak ukázal případ bojů v Sýrii v roce 2018, někdy si jsou schopny tyto armády vzájemně hodit klacky pod nohy, ale v takových případech zasáhne Kreml. Důležité je i to, jakou mají lidé typu Girkina a Prigožina roli v systému. Ani jeden z nich nepatří do oficiální politiky, ani jeden nemá oficiální funkci. To samozřejmě neznamená, že by nehráli vůbec žádnou roli, zvláště v případě Prigožinových Wagnerovců se jedná o celkem významnou vojenskou sílu.
Na druhou stranu, nejde o nějaké super-elitní jednotky. Wagnerovci prostě plní úkoly tam, kde by armáda utrpěla příliš velké ztráty, popřípadě v místech, kde by účast pravidelné armády nevypadala dobře. Ostatně, jejich omezená role je vidět i na současném konfliktu na Ukrajině. Když armáda utrpěla těžké ztráty a musela se znovu konsolidovat, do popředí šli Wagnerovci i s vězni ve svých řadách.
V současné době se ale zdá, že armáda již doplnila stavy, částečně i díky výcviku mobilizovaných, a svoji roli si přebírá zpět. Co je ale důležité, Prigožin a jeho lidé byli v tomto konfliktu zcela postradatelní. Zatímco smrt vojáka v řadové armádě může přinést politické problémy, smrt žoldáka nikoho příliš nevzrušuje. A v případě vězňů je prostě stát nemusí živit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
