Kritika železničního megatendru vázne na argumentech. Záruka neznamená garantovaný servis
- Největší železniční zakázka přirozeně vyvolává emoce a reakce z různých stran.
- U zakázky v řádu desítek miliard korun je správné ptát se, zda nabídnutá cena odpovídá realitě.
- Takovou debatu ale nelze vést bez věrohodných argumentů, například když se do jedné položky sloučí záruka a kompletní servis.
V tendru na provoz příměstských vlaků v Praze a Středočeském kraji podaly finální nabídky společnosti RegioJet a České dráhy, Arriva nabídku nepodala. Prvně zmíněná firma nabídla cenu 183,65 miliardy korun, nabídka Českých drah je 165,17 miliardy korun.
Nejnovější kritika soutěže zaměňuje základní pojmy, když prezentuje patnáctiletou záruku jako patnáct let bezplatné kompletní údržby. Pokud na takovém argumentu stojí hlavní výtka, že vítězná nabídka je podezřele levná, je třeba zpozornit. Záruka totiž obvykle kryje pouze vady a neplánované opravy. Nezahrnuje servis v rámci běžného opotřebení, pravidelné prohlídky, preventivní zásahy ani veškeré spotřební díly. To vše patří do full-service, který je obsahově i cenově zcela jinou a širší službou.
Pokud někdo při výpočtu nákladů na prodlouženou záruku použije ekonomiku kompletního dlouhodobého servisu, získá dramaticky až uměle nadsazenou částku. Z ní pak snadno odvodí, že nabídka nemůže ekonomicky vycházet. V takovém případě by skutečně mohla cena vzbuzovat pochybnosti, jenomže celá myšlenka vychází z chybného srovnání.
Přitom podle minulých zkušeností výrobce tvoří neplánovaná korektivní údržba jen menšinu celkových nákladů full-service. Kalkulovaný dopad prodloužené záruky pak podle výrobce odpovídá jednotkám procent ceny vozidla. To je stále významný náklad, ale rozhodně ne částka srovnatelná s kompletní údržbou vlaku po dobu patnácti let.
Vztah mezi cenou a délkou záruky
Ani v momentě, kdy se porovnají nabídky, tak to nepůsobí jako důkaz ceny utržené od trhu. Rozdíl mezi nejlepší a druhou nabídkou je menší než šest procent. V porovnání s průměrem ostatních nabídek činí rozdíl přibližně dvanáct procent. Nabídky se tedy pohybují v realistickém tržním rozpětí, nikoli ve zcela odlišných cenových světech.
Ještě důležitější je vztah mezi cenou a délkou záruky. Dvě nabídky se stejnou, 24měsíční zárukou se mezi sebou cenově lišily výrazněji než vítězná nabídka od druhé nejlevnější. Délka záruky proto zjevně nebyla jediným ani hlavním faktorem, který výslednou cenu určoval.
Každý výrobce vychází z vlastního technického řešení, dodavatelského řetězce, výrobních kapacit, servisních zkušeností a obchodní strategie. Nákladový model jednoho výrobce proto nelze mechanicky přenést na nabídku jeho konkurenta a následně jej použít jako důkaz, že nižší cena nemůže ekonomicky fungovat.
Rozhodnout musí konkrétní data
V hodnoticím modelu měla záruka váhu přibližně sedm procent, sama tedy těžko nemohla převážit všechny ostatní ekonomické a technické parametry. Byla jedním z předem známých kritérií, kterého mohl využít každý uchazeč.
Neúspěšný uchazeč má plné právo výsledek napadnout a doložit, proč považuje nabídku konkurenta za mimořádně nízkou. Rozhodnout však musí konkrétní data a zadávací pravidla, nikoli kategorický soud pronesený bez znalosti konkrétní nákladové kalkulace.
