Meziroční růst spotřebitelských cen v Česku sice v březnu zpomalil z únorových 16,7 procenta na 15 procent, přesto je pořád daleko chvíle, kdy se podaří inflaci zkrotit na jednociferné hodnoty, nebo dokonce na dvě procenta, což jako svůj cíl deklaruje Česká národní banka. A tak budeme nejspíš ještě nějaký čas zásobováni články s titulky jako „Jezděte nakupovat do Polska, radí lidem poradce premiéra“. Za což zmíněný ekonom Štěpán Křeček sklidil třeba od odboráře Josefa Středuly ostrou kritiku. Oprávněně?
Ekonomicky, tedy myšleno pro rodinnou peněženku, dávají nákupy v Polsku smysl. A nejen tam, dokonce už i v Rakousku nebo Německu. Čistě ekonomicky jsou na tom nejlíp kuřáci, kteří v Polsku za krabičku utratí polovinu toho co doma. A oblast, ze které se k severním sousedům vyplatí pro povolených 800 cigaret na osobu dojet, už dávno nekopíruje jen úzké pásmo podél hranic, ale sahá až do Prahy.
Podobné je to i u nákupů potravin a obecně věcí do domácnosti, jako je třeba drogerie. I tady se dají na velkém „týdenním“ koši ušetřit desítky procent. Tady už je ale třeba započítat i jiné faktory, zmíníme tři. Prvním je cosi jako „opportunity cost“, tedy náklady zmeškané příležitosti. Do Polska je prostě třeba zajet, věnovat tomu čas, který by lidé mohli strávit smysluplněji než na silničkách někde u Hrádku nad Nisou. Při týdenní frekvenci už začíná být tento argument zajímavý, tím spíš, čím hlouběji z vnitrozemí na nákup rodina vyrazí. Velké nákupy pod tlakem emocí a radosti ze slev také vedou k tomu, že člověk nakoupí i to, co nepotřebuje. A za dva týdny přichází ta chvíle, kdy se po prozkoumání trvanlivosti jídlo stěhuje do odpadkového koše a popelnic. Jde o efekt „food waste“, plýtvání jídlem, od něhož nás možná paradoxně urvané ceny v českých obchodech chrání.
A pak je tu efekt řekněme vlastenecký. Levný nákup v Polsku živí tamní výrobce, prostřednictvím spotřební daně nebo DPH krmí polský stát. Dobře je to znát u zmíněných cigaret: česká spotřební daň už je tak vysoká, že její případné další zvyšování nemusí vést k většímu výběru daně. Uvedených 800 cigaret na osobu dělá mezi Polskem a Českem úsporu nižších tisíců korun měsíčně, což už bohatě pokrývá náklady na benzin a čas. V diskuzích o polských nákupech na sociálních sítích tento „vlastenecký“ argument zaznívá často a mívá například tuto podobu: „Až budeš mít rakovinu plic, půjdeš se léčit do polské nemocnice?“ Je samozřejmě trochu zavádějící a dá se snadno odpálkovat větou: A to mám dobrovolně platit vyšší daň, než je nutné? Nemluvě o tom, že v jednotné Evropě může člověk snadno hranice nevnímat, to je přece její smysl. Nakupuji, kde chci, že je to zrovna Polsko? A co?
„Je šílené a neakceptovatelné, aby poradce premiéra doporučoval občanům jezdit nakupovat někam jinam. Lidé mají mít takové příjmy, aby dnešní ceny zvládali,“ oponuje Křečkovi šéf odborů Středula a ukazuje, jak výsostně politická debata se kolem polských nákupů vede. Krátkodobé řešení není na obzoru, česká vláda zatím nenašla nástroj, jak ceny zkrotit. Vede se debata, zda za ně mohou obchodníci, nebo dodavatelé, stát si pohrává s aplikací zákona o významné tržní síle, ale zatím bez viditelných výsledků. A lidé zatím jezdí tam, kde je levno.
Autor je spolupracovník redakce
