Jsme prý nejhorší. Jsme totiž jedinou ekonomikou v Evropě, která se nedokázala svým ekonomickým výkonem vrátit na předpandemickou úroveň. Taky nám nejvíc z celé Evropy poklesla životní úroveň, protože reálné mzdy klesly na úroveň roku 2018 a stále klesají. Lidé neutrácejí, protože nemají peníze, a tržby tudíž klesají a firmy nemají kvůli tomu práci. A k tomu jsme se ocitli v pasti středních příjmů, z níž už se nevyhrabeme bez nalezení zázračného šému nového ekonomického modelu. Nic jiného se při čtení o tuzemské ekonomice nedozvíte. Proč jsme, sakra, pořád nejhorší?
Těžko říci, odkud se bere tahle představa místního obyvatelstva o tom, že jsme odjakživa a navždy lúzři a území mezi Šumavou a Beskydy je největší díra po granátu v Evropě a přilehlém okolí. Jistě lze chápat sklíčenost ze statistik HDP či inflace, v nichž už tři roky nenacházíme prakticky žádná pozitiva. Nicméně situace není ani zdaleka tak dramatická, jak mají někteří věční hlasatelé apokalypsy neukojitelnou potřebu šířit médii i sociálními sítěmi. Prostě procházíme nějakou fází hospodářského cyklu, v níž je obtížné cítit se komfortně, ale to je občas nevyhnutelné.
Lúzři po letech hojnosti
Je nepochybné, že jsme si z vlastní hlouposti a určitého způsobu politiky lockdownů a šíření paniky způsobili hodně špatný rok 2020, kdy jsme se propadli o 5,5 procenta. Od té doby se nám nedaří nastartovat, což má ale své objektivní důvody.
Nejdříve si ale připomeňme, že tomuto roku předcházelo šest let mimořádné prosperity, kdy v některých letech česká ekonomika rostla o více než pět procent. S průměrným růstem 3,6 procenta jsme dohnali a předehnali některé staré unijní země z jihozápadu Evropy. Tempo růstu bylo výrazně vyšší než v eurozóně. A reálné mzdy rostly nad inflaci, od čtyř do šesti procent ročně.
Tohle období hojnosti následovalo bezprostředně po letech, kdy jsme byli také za evropské lúzry, kteří se ne a ne vzpamatovat z finanční krize. Mohla za to do značné míry takzvaná procyklická hospodářská politika. Normálně by rozpočet i měnová politika měly fungovat tak, že v časech nadmíru dobrých utahují šrouby, a když se počasí zhorší, tak je uvolní. Rozpočet pustí chlup a ČNB sníží sazby. U nás je to tradičně naopak, i když ne až tak úmyslně, spíše vynuceně.
Před deseti lety ve strachu z dluhové krize Řecka, která se šířila Evropou a hrozila, že si ani my na trzích nepůjčíme, Kalousek razantně šetřil a ČNB už byla fakticky na nule, takže nemohla dál uvolňovat. Jenže potom, když už ekonomika začínala růst, ČNB napumpovala do systému peníze prostřednictvím devizových intervencí, s nimiž skončila příliš pozdě, a sazby zůstaly na nule. A Sobotkova vláda začala dělat dluhy a rozpočet expandoval. Čím na tom bylo hospodářství lépe, tím více. A Babiš tempo ještě zvýšil. V ekonomice se nashromáždila inflační nerovnováha, která v roce 2021 vybuchla.
Nyní je to podobné. Při covidu se ekonomika propadla, přestože vláda už utrácela jako šílená a dostala rozpočet do kritické situace. Nová vláda musela začít šetřit, čímž hospodářství ještě zbrzdila, ale jiné řešení nebylo. A protože inflaci nešlo nechat běžet, utáhla se i měnová politika. Nelze se divit, že nerosteme. Jenže nejde přehlédnout, že přes propad produkce zůstává nezaměstnanost prakticky na nejnižší úrovni v Evropě, což nesvědčí o nějaké hluboké a dlouhodobé ekonomické krizi, jejíhož konce se nedá dohlédnout.
Mzdy ožívají
A hlavně nyní klesla inflace, a tak začnou klesat úrokové sazby a škrtat v rozpočtu už se také nebude, takže podmínky v ekonomice se zlepší a začneme zase růst a postupně bychom se měli dostat nad tempo západní Evropy. Asi nebudeme premianti, ale to už je na jiný komentář. A růst potáhne zase i spotřeba domácností, protože reálné příjmy už také začínají růst, neboť zvyšování platů už letos předběhlo inflaci a příští rok to bude hodně zřetelné. Reálně lze odhadnout příští rok růst platů minimálně na čtyři, možná až šest procent nad inflaci.
Ne, není to určitě tak, že by vše bylo zalité sluncem a světlé zítřky na nás netrpělivě čekaly. Ale svrab a bída vypadají fakt jinak. Lze to samozřejmě ještě pohnojit a rizika, že se tak stane, nejsou úplně malá. Ale máme to pořád ve svých rukou a Česko není díra po granátu.
