Při vlastním hašení by se měla odložit fáze politicky zabarvených debat nad tím, kdo požár založil či nechal rozhořet. Nalezení viníka není snadné. Jsou jím „jedni“, kteří systém vymysleli, vytvořili a uvedli v život, anebo „druzí“, kteří jej převzali a nezbylo jim, než se jej naučit ovládat. Navíc „jedni“ i „druzí“ si během let stihli zrcadlově prohodit své pozice na celostátní i regionální úrovni.
Na svalování viny bude dost času poté, co bude požár uhašen. Buď se to podaří v zárodku za cenu v jednotkách miliard korun, anebo oheň smete celou stavbu bratru za desítky, ba stovky miliard.
Je však třeba dodat, co považuje za hlavní příčinu požáru sama Evropská komise a na co upozorňuje od dob, kdy jen zdánlivě neškodně doutnal kdesi v nenápadných administrativních záhybech. Komise nám dlouhodobě vytýká především nízkou míru čerpání s ohledem na fázi programovacího období u některých operačních programů, příliš mnoho nesrovnalostí a nízkou transparentnost spojenou s nedostatečným kontrolním systémem, který umožňuje předkládat ke schválení skutečná zvěrstva. I proto existuje rozdíl v řádu stovek miliard korun mezi objemem schválených a smlouvou opatřených projektů a tím, s čím Evropská komise vyslovila svůj ověřovací souhlas. Další výtky komise míří na mimořádně silnou personální fluktuaci na klíčových úřednických postech.
Nějaké řešení – nepříliš vzdálené scénáři nucené správy či krizového managementu – je vskutku potřeba. Proč?
Za prvé, aby se k nám peníze z fondů skutečně dostaly a přinesly efekt. Proto se zdá být rozumné „realokovat“ peníze z programů, s nimiž neumíme zacházet, do programů, jež prokázaly schopnost fondy bez námitek kontrolorů vyčerpat. Jistě, momentální příznivý výsledek čerpání u některých programů ještě není zárukou kýženého socioekonomického efektu. Mířit tam, kde je pravděpodobnost příznivého dopadu vysoká, je však žádoucí.
Za druhé, prodlužováním agónie nečerpání bychom se vzdávali jediného zdroje fiskální expanze, který v nynější době rozpočtové disciplíny máme. Jako bychom říkali, že těch sto miliard korun ročně vlastně nepotřebujeme.
A za třetí, současný stav nás vrhá do mizerné vyjednávací pozice pro příští období. S nálepkou trucovitého diletanta na nás bude Evropská komise daleko přísnější, snad i nad rámec písemně daných pravidel, a neumožní nám vyjednat a prosadit ani o píď více, než bude muset.
Sečteno a podtrženo, hovořímeli o tom, jak bychom měli být fiskálně zodpovědní, vykašleme se nyní na to, které daně zvýšit či jak ušetřit na důchodcích. Proti tomu, oč bychom mohli nyní a nadlouho přijít z evropských fondů, jsou to drobné. Bez radikálního zásahu „krizové čety“ se česká ekonomická a fiskální stabilita i rozvojový potenciál ocitají v ohrožení.
Autor je šéfem EU Office České spořitelny a členem NERV
