Po světě se šíří zombifikace ekonomik
Světový dluh bobtná neuvěřitelnou rychlostí. Podle různých odhadů se součet veřejného a soukromého dluhu. pohybuje mezi 250 a 350 procenty hrubého domácího produktu celé planety. Vyšší odhad pochází od Institute of International Finance, a i kdyby byl nadhodnocený, spolu s ostatními odhady se shoduje na jednom – v posledních letech výrazně roste.
Ještě před deseti lety bylo zadlužení světa kolem 275 procent, dnes je tedy o třetinu vyšší. Nebo ještě jinak – více než pětinu světového zadlužení jsme nabrali za posledních deset let. A přestože si nabíráme rekordní množství hypoték a dalších úvěrů, během pandemie i před ní to byly zejména vlády, jejichž dluh rostl rychleji.
Globální ekonomika je na ekonomům dobře známé japonské cestě. Japonsko přeskočilo 100 procent veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu už na konci 90. let, bylo také první nad hranicí 200 procent a je na nejlepší cestě přeskočit jako první i další mety, i když mu na záda dýchá z bohatších zemí Řecko, Itálie a v dohledné vzdálenosti třeba i Portugalsko.
Oproti jiným zemím je japonský problém ještě o to horší, že jde o třetí největší ekonomiku světa. Nedávno v Evropě spustilo krizi předlužené Řecko. To je však co do velikosti ekonomiky oproti Japonsku zanedbatelně malé. Japonská ekonomika je 27krát větší než ta řecká. I proto se oči ekonomů stále častěji obracejí spíše na Itálii, ale i ta je méně než poloviční proti Japonsku. Dluhový problém Itálie by mohl způsobit katastrofu, o tom není pochyb, ale japonská cesta nám dává určitou naději, že se to dá zvládnout, zadarmo to ovšem není.
Japonsko mělo před pandemií stejný HDP na hlavu jako v roce 1994. Pětadvacet let se nic nezměnilo, a to navzdory bezkonkurenčnímu technologickému pokroku a globalizaci. Dříve se v případě Japonska mluvilo o ztracené dekádě, teď už jsou to ale spíše ztracené dekády tři. Jen pro srovnání, nedaleká Jižní Korea HDP na hlavu ve stejném období ztrojnásobila. Česká republika dokonce udělala od roku 1994 pětinásobek.
Nepředstavujme si tedy apokalypsu, jen je zjevné, že by bývalo mohlo být lépe. Japonsko je stále bohaté, a to dokonce tak moc, že se z japonských turistů stal notoricky známý symbol až příliš bohatých cestovatelů, kteří neudělají ani krok bez drahé elektroniky. Jen nevidíme, o jak moc lépe by se bývali byli mohli mít. A srovnání s hypotetickou situací je vždy obtížné.
Nejsou to jen velká makroekonomická čísla, ale každodenní životy Japonců. Průměrná mzda v Japonsku byla před pandemií zhruba 70 tisíc korun, což není špatné, ale reálně byla jen o čtyři procenta vyšší než před třiceti lety. Japonsko se zakonzervovalo. Podíl IT vývozů na celkových vývozech zemí OECD spadl ze 17 procent v roce 1999 na současných deset. V roce 1990 bylo největším výrobcem aut na světě. Dnes je třetí a jeho podíl spadl z 28 na deset procent. Není to jen efekt dohánění obrovskou Čínou, protože ho předběhly i mnohem bohatší Spojené státy. Jde to.
Už to ale dávno není jen Japonsko. Na stejné cestě je i celá řada bohatých zemí. Od krize v roce 2008 ztratilo třetinu svého bohatství Řecko, Itálie zůstala na místě, Španělsko či Portugalsko vyrostly jen kosmeticky. Příběhy jednotlivých zemí se liší, ale spojuje je obří zadlužení, vykupování státního dluhu centrálními bankami, umělé snižování výnosů v ekonomice a umělé udržování neefektivních a neproduktivních firem při životě. Zombifikace ekonomiky, říká se občas. Není to mrtvé, ale vlastně to ani nežije. Přesně to, co se dnes v bohaté části světa děje skoro všude.
Autor je hlavní ekonom Platební instituce Roger
