Období zveřejňování výsledků bank za rok 2011 poskytuje ideální příležitost ohlédnout se zpět na krizové roky a zamyslet se nad regulatorními změnami, které finanční krize vyvolala. Regulatorní reakce vycházela z vyhodnocení příčin krize, jež zahrnulo především nadměrné zadlužení bank (poměr mezi vlastními a cizími zdroji), nedostatečnou úroveň a kvalitu kapitálu bank a nízkou likviditu bank. Navržené změny tyto příčiny odrážely. Banky dostaly za úkol zvýšit množství a kvalitu vlastního kapitálu, byly navrženy koeficienty pro maximální výši zadlužení a minimální úroveň likvidity bank. Dopad navrhovaných opatření byl vyhodnocen v rámci makroekonomických modelů, které ukazovaly na pozitivní vztah mezi vyšší kapitálovou vybaveností bank a hospodářským růstem. Základní myšlenkou změn bylo zvýšit progresivně bezpečnost jednotlivých bank a omezit jejich selhání. Velké, systémově významné banky, by měly splňovat ještě přísnější kapitálové požadavky.
Příliš složitá regulace
Chceme-li vyhodnotit, zda uvedené změny představují krok správným směrem, ujasněme si, zjednodušeně, co vlastně od bankovního sektoru v principu očekávají spotřebitelé, investoři a daňoví poplatníci. Spotřebitele v první řadě zajímá nabídka úvěrů za atraktivní úrokové sazby, dále bezpečné depozitní produkty a transakční služby za nízké ceny. Investoři si zase od změn slibují vyšší výnos odpovídající podstupovanému riziku. Všechny daňové poplatníky pak osloví zejména nulové náklady na případnou záchranu jednotlivých bank či celého bankovního sektoru.
Jak realizované regulatorní kroky naplní očekávání spotřebitelů, investorů a daňových poplatníků a jak ovlivní bankovní sektor v příštích deseti letech? Pravděpodobně dosáhneme cíle mít vysoce kapitalizované banky. V případě, že se naplní černé scénáře, budeme mít však bankovní sektor s ještě většími překážkami na vstupu do odvětví než dnes a téměř neexistujícím mechanismem možnosti zavření bank. Regulace bude složitá, detaily budou pochopitelné jen pro velmi úzký okruh specialistů a komplexní pochopení regulace přesáhne individuální možnosti. Mohly by přežívat neefektivně řízené banky a sektor jako celek by měl nadbytečné kapacity. Vyšší orientace na získání dlouhodobých zdrojů by se pravděpodobně promítla do nabídky úvěrů. Služby poskytované spotřebitelům by kvalitativně a cenově zaostávaly. Investoři do bankovního sektoru by utrpěli ztráty vlivem nižších výnosů (část těchto ztrát je už promítnuta do dnešních cen bankovních akcií). Přes všechnu snahu a regulaci nebudou banky proti krizi nikdy zcela odolné, nicméně daňový poplatník by měl být spokojenější než dnes.
Existují doplňky nebo alternativy k takto pojaté regulaci? Určitě ano. Ponechme stranou některé krajní přístupy, jako je ustoupení od regulace vůbec, a podívejme se na realističtější přístupy.
Rychlý zásah
Již v současné době se věnuje pozornost problematice plánů pro ozdravění a restrukturalizaci bank (v angličtině recovery and resolution plans). Například globálně systémově významné banky by měly společně s regulátory připravit tyto plány do konce roku 2012. O co se jedná? Banky a regulátoři by měly mít připraveny detailní plán pro případ, kdy se banka dostane do problémů (recovery plan), a plán pro případ, kdy se banka dostane do neřešitelných problémů a je potřeba nějakým způsobem ukončit její činnost (resolution plan). Tak, jako se lidé připravují na svou smrt a sepíší závěť, i banka by měla být připravená na svůj konec a snížit nejistotu ohledně dalšího osudu pohledávek a závazků.
Uvedený přístup, který je v současné době spíše doplňkem ke stávající regulaci a je zaměřen na globální banky, lze rozšířit na celý bankovní sektor a postavit do role jednoho z pilířů bankovní regulace. Regulátor vymezí prostor pro činnost bank (kapitálová přiměřenost, likvidita, zadlužení). Při nesplnění regulatorních požadavků ze strany banky proběhne rychlý zásah. Tento zásah dopadá primárně na investory, kteří přicházejí o svou investici a management, který ztrácí zaměstnání i odložené bonusy. Rychlý a účinný zásah regulátora musí být vhodně legislativně předem ošetřen, aby se minimalizovalo riziko plynoucí ze žalob bankovních investorů a následných arbitráží.
V posledních letech bylo investováno obrovské úsilí a prostředky do zvýšení bezpečnosti bankovního sektoru změnou požadavků na kapitálovou přiměřenost, likviditu a zadluženost. Stejná pozornost by měla být věnována i problematice ozdravění a restrukturalizace bank. Nepotřebujeme jen bezpečnější banky. Potřebujeme účinný ozdravný proces v bankovním sektoru. Neschopní investoři si zaslouží přijít o svoji investici a daňový poplatník si zaslouží transparentní ochranu.
Poznámka: Autoři vycházejí ze svých zkušeností v regionu střední a východní Evropy, nikoli jen z konkrétní situace bankovního sektoru v České republice.
