Mojmír Hampl nedávno prohlásil, že výmluva krizí nedává smysl, protože jsme neustále v nějaké. A má pravdu. Stalo se pravidlem našich diskuzí o politice a veřejných financích, že se okoření kontextem právě probíhající krize. Nikdo nepopírá, že žijeme ve složité době, ale zkuste si sami zapátrat v paměti, kdy naposledy byste v naší historii nenašli výmluvu na nějakou krizi.
Můžeme jít rovnou od roku 1918 nebo ještě dál a jen stěží najdeme rok, kdy bylo všechno v pořádku. Poválečné složité období, hospodářská krize, válka a totalitní komunismus, to vše byly silně nestandardní situace, ve kterých bychom si obhájili v politice či veřejných financích z titulu krize cokoli. Po roce 1989 to začalo vypadat, že bychom snad mohli nastoupit na nový normál a krize by mohly být jen výjimečné. Jenže přicházely jedna za druhou.
Transformace ekonomiky z centrálně plánované na tržní byla určitě jedním z nejvýjimečnějších období našich moderních dějin, i když to krizí nazývá asi jen málokdo. Papírově ale třeba skok z roku 1990 do roku 1991 znamenal propad uměle namalovaného HDP na hlavu o více než čtvrtinu. Transformační recese proběhla a po relativně „normálních“ letech 1995 a 1996 jsme se řítili do první naší polistopadové recese v roce 1998, i když silné zpomalení začalo už o rok dříve. V roce 1999 recese pokračovala a k růstu jsme se vrátili až v roce 2000.
Pokud bychom hledali nejvíc normální rok našich moderních dějin, pak by to nejspíš byl právě rok 2000. Pořád jsme se samozřejmě mohli vymlouvat, že to je rok po naší první recesi, takže velmi nestandardní. Politicky to byla doba opoziční smlouvy, takže ani na tomto poli to nebyl přesvědčivě „obyčejný rok“.
V roce 2001 ve Spojených státech vypukla recese a 11. září určitě nebylo dobou, která byla bez recese. Následně se od roku 2002 vystřídaly tři vlády ČSSD s těsnou „stojedničkou“, přičemž ty Vladimíra Špidly i Stanislava Grosse padly, aby je vystřídal dokonce Jiří Paroubek a po volbách Mirek Topolánek se dvěma vládami postupně bez důvěry a s nedůvěrou, načež jsme zamířili k úřednické vládě Jana Fischera.
A to už jsme ve Velké recesi z let 2008 a 2009, která se do učebnic zapsala jako druhá největší od třicátých let dvacátého století. Z té jsme se dostávali pomalu a plynule přešli do krize eurozóny, kdy naší největší starostí bylo krachující Řecko. U nás vládu Petra Nečase vystřídala další úřednická vláda, tentokrát Jiřího Rusnoka.
V roce 2014 pak vypukla válka na Ukrajině, jen aby ji v letech 2015 a 2016 doplnila migrační krize. Rok 2017 byl divoký spíše dále od nás, od pnutí mezi Severní Koreou a Donaldem Trumpem až po brexit, ale i u nás v prvních měsících ještě běžel kurzový závazek ČNB a situaci lze jen stěží označit za standardní. Nicméně máme druhého favorita na nejnormálnější rok naší porevoluční historie, možná i historie vůbec.
A poté v roce 2018 silná recese na trzích s naší vládou Andreje Babiše v demisi. Rok 2019 také nebyl nijak bezkrizový, od eboly po válku v Sýrii, ale u nás to byl relativně standardní rok. Třetí kandidát na označení za „normální“. Od roku 2020 dál se už určitě není potřeba příliš rozepisovat.
„Normálních“ let tak bylo možná pět. 1995, 1996, 2000, 2017 a 2019. Pamětníci mi určitě dají za pravdu, že i to byly roky veskrze divoké a nějakou tu výmluvu bychom si našli. Vždy se daly alespoň označit za pokrizové roky a vymlouvat se na problémy let předešlých. Možná nastal čas se na krize přestat vymlouvat, protože tu vždycky nějaká byla a vypadá to, že i bude.
Autor je ekonom, působí na Metropolitní univerzitě Praha
