V české intelektuální kotlině začal doutnat spor mezi stoupenci udržitelného růstu a nerůstu. Podstatou celé hádky je jednoduchá myšlenka – můžeme zachránit planetu, pokud světu bude nadále vládnout tržní kapitalismus? Udržitelný růst tomu věří, nerůst k tomu potřebuje změnu systému. Je to stará dobrá velká debata o tom, který systém lépe vede k cíli, který si vytyčíme.
Hlavním heslem fanoušků nerůstu je zdánlivě logické tvrzení, že nekonečný růst na konečné planetě není možný. Zní to pochopitelně, protože přece nelze zvyšovat náš ekonomický růst, když nám začnou docházet jeho zdroje. Jakkoli dobře to zní, je to ekonomicky absolutně nesmyslné. Růst se totiž dá i jinak než jen plundrováním planety. Nemusíte kácet, těžit a lovit, ale lépe organizovat to, co už je vykácené, vytěžené a vylovené. Anebo hledat alternativy. Inovovat, abychom nemuseli tolik plundrovat.
Pokud máte něco, co chci já, zatímco já mám něco, co chcete vy, tak směna těchto dvou věcí vede k růstu, aniž bychom jakkoli ublížili planetě. Anebo pokud mi poskytnete službu, která není závislá na ničem jiném než na vaší energii. Plyne z toho pro někoho možná znepokojující závěr, že čím více umožníme a usnadníme právě takovou směnu, tím udržitelnější bude náš růst.
Je to otázka co nejsvobodnější organizace výroby, otevřených hranic pro zboží, služby, práci i kapitál, specializace, vlády práva a svobodného podnikání. Samozřejmě pokud někdo ignoruje všechno, co věda za poslední staletí zjistila o co nejlepší organizaci ekonomických mezilidských vztahů, může věřit, že k tomu všemu povede násilná socializace ekonomiky.
Samozřejmě je mnohem jednodušší něco získat skrze omezené zdroje planety než hledat mezi těmi neomezenými, zejména v lidské kreativitě a inovativnosti. Je snazší pokácet strom, ulovit rybu a vytěžit uhlí než vymyslet jejich alternativy. Na tomto místě se můžeme dlouze hádat, co vede k vyšší kreativitě a hledání inovativních cest. Zda je to více trhu, či rozhodnutí shora. Zda jde trh po nízko visícím ovoci a plundruje, nebo hledá cesty k udržitelnějšímu uspokojování potřeb a přání. To je něco, co si debatu určitě zaslouží, a dobré argumenty znějí z obou stran.
Část problému je také na straně nás spotřebitelů. Pokud bychom od výrobců či poskytovatelů služeb důsledněji chtěli, aby se udržitelnosti věnovali, pak jim nezbyde nic jiného než naše přání reflektovat. To je obrovská síla trhu, ale je pochopitelné, že takovou budoucnost vidí mnozí jako příliš idealistickou a naivní. Lidé se zpravidla rozhodují na základě ceny a plundrování planety je často levnější než inovativní a kreativní alternativa.
Na druhou stranu ne vždy jde udržitelnost ruku v ruce s vyššími cenami a složitostí. Skutečné zázraky dělají ti, kdo přicházejí na trh s něčím, co je udržitelnější a zároveň jednodušší a levnější. Takových inovací je kolem nás celá řada. Výrobci hledají levnější zdroje energie, levnější baterie, tenčí obaly, udržitelnější oblečení a spoustu dalších věcí, které umějí právě tuto trojkombinaci zázraku, tedy levnější, jednodušší a udržitelnější. Občas je něco levnější a udržitelnější, ale je obrovsky obtížné to používat. Třeba chodit pro vodu do potoka. Jednodušší a udržitelnější, zatímco dražší, je velmi časté – třeba udržitelné potraviny nebo móda.
Nekonečný růst na konečné planetě je možný. Jde to. Není v tom žádný matematický či logický rozpor. Jen to není nic jednoduchého. Musíme inovovat a hledat nové cesty. A k tomu potřebujeme co nejpříznivější ekonomické prostředí, tedy co nejsvobodnější.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
