Z eurozóny i USA přicházejí data, která mohou signalizovat významné ochlazení vývoje ekonomické aktivity a tím i inflačních tlaků. Eurozóny se to týká již řadu měsíců, ve Spojených státech se začala data zhoršovat až v posledních týdnech, když předtím vycházela nečekaně příznivá. S tím se nabízí otázka, zdali ECB nebo Fed svou stále velmi přísnou politikou nebojují s minulou inflací a neměly by se spíše začít zaměřovat na tu budoucí, kterou na rozdíl od té současné dokážou ovlivnit.
Jedním z hlavních problémů inflace z pohledu měnové politiky jsou relativně dlouhá zpoždění mezi změnou úrokových sazeb a změnou inflace. Současná inflace v USA či eurozóně je důsledek souběhu inflačních šoků někdy z období zhruba přede dvěma roky a v té době (z expost pohledu) příliš uvolněné měnové politiky, která tento proinflační vývoj včas nebrzdila.
S tím souvisí i to, že inflace obvykle slábne jen pomalu. To vidíme ostatně i nyní, kdy ceny v sektorech služeb či obchodu stále meziměsíčně rostou. Zpoždění, než se slabá poptávka dostane do cenového vývoje v těchto oblastech, může být klidně rok a půl. Jinými slovy aktuální slabá makrodata se do inflace dostanou až někdy v první polovině příštího roku. A nedá se vyloučit, že nepříjemně překvapí obě hlavní centrální banky, které pak v návaznosti posunou své současné optimistické prognózy inflace směrem dolů.
V takovém případě už ale může být pozdě a měnová politika by tak reagovala na makrovývoj později, než by bylo z pohledu dat optimální. To by dále přes negativní vliv na tolik potřebné investice utlumovalo ekonomiky a prodlužovalo období slabého makrovývoje. Navíc případná recese může zvýšit šanci populistů na výhru v řadě voleb, což opět nemusí být z hlediska dlouhodobého ekonomického vývoje optimální. Celkově tak nejenže tu prostor pro pokles sazeb ECB či Fedu je, ale brzký začátek uvolnění měnové politiky může být i docela žádoucí.
autor je analytikem České spořitelny
