Osobně nevím, asi je mi to i jedno, protože jak ukazuje Quentin Tarantino, je to lhostejné. I historii lze porazit smyšlenkami: židé mohli zabíjet nácky za druhé světové války a černoši střílet do otrokářů v Nespoutaném Djangovi. Anebo Lance Armstrong vyhrál sedm ročníků Tour de France, protože v době jejich konání to tak skutečně bylo.
Několik let poté se však svět rozhodl dějiny změnit a Armstrongovy tituly poslal do říše fikce. Ostatně jedna australská knihovna už prý přemísťuje Armstrongovy knihy do oddělení beletrie.
Za pár set let tak bude jeho rakovina pouhým motivem v mistrovsky vyfabulovaném příběhu vzestupu a pádu. Jeho žena a děti výplody fantazie. A rozhovor u Oprah Winfreyové sledovaná zábavná show. Jsou ale případy, ve kterých není posun mezi zdáním a realitou až tolik zřejmý. Skvělým příkladem budiž novinka Stevena Spielberga Lincoln. Politické detaily zrušení otroctví jsou z dnešního pohledu problematické. Otevřená korupce, slibování teplých místeček, oddalování konce války… Po skončení filmu si člověk řekne: To je politika par excellence! Jako šachová partie. Kolik že umělecké licence v tom asi bylo?