Státní, ne politická reforma

Do Poslanecké sněmovny konečně míří novela zákona o veřejném zdravotním pojištění. Vláda již sice stihla schválit malou novelizaci tohoto zákona, dle níž se zvýší platba za den v nemocnici ze 60 na 100 korun a ruší se zákaz připlácení za nadstandard. To je ale kapka v moři. Zásadní změnou musí být efektivnější chování všech prvků v systému, od fungování velkých nemocnic, ordinací privátních lékařů a transparentního hospodaření zdravotních pojišťoven až po chování samotných pacientů. Je nutné vytvořit rovnocenný vztah mezi pacienty a zdravotnickými pracovníky. Vztah, který pošle navždy pryč legendární větu z minulosti: „Nejhorší pro zdravotnický systém je informovaný pacient.“
Systém kompletní zdravotní péče „zdarma“ pro všechny je z finančního hlediska neudržitelný. Jen v České republice vyrostly náklady na zdravotní péči od roku 1990 devětkrát! A tento trend bude nejspíš pokračovat i v následujících letech. Podle statistik OECD má přitom Česko devátý nejvyšší počet lékařů mezi třiceti ekonomicky nejrozvinutějšími státy na světě. V četnosti nemocnic je páté a více lůžek než ČR mají už jen čtyři státy. Kompromisy, které musí podstupovat každá koaliční vláda, jsou bohužel dobře vidět například u řešení předimenzovaného stavu akutních lůžek. Málokdo si uvědomuje, že jejich provoz představuje největší nákladovou položku ve zdravotnickém rozpočtu. V Česku bylo na konci loňského roku dle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky 62 219 lůžek, přičemž 84,5 procenta bylo lůžek akutní péče. Ministr zdravotnictví Leoš Heger chce do konce roku zrušit až deset tisíc akutních lůžek. Zdá se to jako vysoké číslo, ve srovnání například se Švédskem, které má téměř stejný počet obyvatel jako ČR a disponuje zhruba třiceti tisíci akutních lůžek, je ale jasné, že nás čeká ještě dlouhá cesta k efektivnímu zdravotnictví.
Řešením je bezesporu spoluúčast pacienta a vymezení všeobecně dostupného standardu a nadstandardu. I minimální spoluúčast pacienta na léčbě ho povede k daleko preventivnějšímu chování než dosud, což se nepřímo odrazí i na nižších nákladech za léčbu. S definováním standardní a nadstandardní péče zase pacient získá možnost rozhodnout se, jak si vlastně cení svého zdraví a co pro něj znamená. Podmínkou „tržně“ se chovajícího pacienta je potom dostatek informací.
Držím reformátorům v jejich úsilí palce, a tedy nepřímo i nám pacientům.