Tak už to prasklo. Pád Intelu ukazuje, proč nenajímat profi manažery a cifršpiony
Akcie americké čipové společnosti Intel byly dlouhou dobu považovány za jakýsi stablecoin. Převzato z hantýrky kolem kryptoměn to znamená, že investice do Intelu do jisté míry představovala bezpečné uložení peněz. Sešup nastal až v poslední době vlivem zpráv o masivním propouštění, propadu do ztráty a obecně nedobrých vyhlídkách pro blízkou budoucnost firmy. Zatímco širší veřejnost panikaří až nyní, na pozadí se o problémech této legendy špitá už dlouho. A otázkou je, zda se z nich někdy dostane.
Intel se s menšími výkyvy drží na vrcholu několik desetiletí. Firma jako jedna z prvních na světě dokázala monetizovat revoluční vynález v podobě tranzistoru, který stejně jako elektřina či internet zcela překopal (nejen) svět byznysu, ekonomiky a politiky. Tranzistory tvoří základ čipů (na jednom jsou jich nyní až desítky miliard) a umožňují vykonávat obrovské množství výpočtů, díky čemuž lze používat počítače, letadla, auta, internet, vlaky, průmyslové stroje, telefony, televize, herní konzole a v podstatě vše, s čím dnes člověk přijde do kontaktu.
Většina příjmů Intelu pochází z prodeje procesorů (CPU) do osobních počítačů, notebooků a do serverů, které z datových center pohánějí internet, burzy, logistiku, telekomunikace a tak dále. Pozice Intelu v dodávkách CPU do těchto segmentů byla dlouhá léta dominantní. Například u počítačů se používá termín Wintel, který spojuje slova Windows a Intel jako odkaz na to, že tento všudypřítomný operační systém od Microsoftu běží majoritně právě na CPU od Intelu. Fixace Intelu na počítače a servery dlouho stačila. Jenže pak se pevnost Intel začala drolit a teď z ní vypadávají celé kameny.
Inženýrský základ
Intel byl založen špičkovými vědci, techniky a inženýry typu Bob Noyce, Andy Grove či Gordon Moore, kteří dlouhá léta drželi kormidlo. I když firma měla i byznysové štěstí, kdy se díky spojení s IBM a Microsoftem dostala k PC revoluci a získala tak zmiňované dominantní postavení, vždy dokázala dodávat skvělé čipy a technologie kolem nich. Samozřejmě hrála tvrdě a často z pozice síly, ale dobré technologie byly základ.
Intel vstoupil na burzu a začal hodně lidem vydělávat hodně peněz. Otcové zakladatelé postupně odešli a umřeli a Intel se stále více začal chovat jako veřejně obchodovaná megakorporace: Akcionáři chtěli své dividendy a vidět ta správná čísla, neřkuli přímo „dojit“ dominantní postavení firmy, jak to jen šlo. A právě v této změně přístupu k řízení firmy začala řada problémů. Intel se přestal primárně soustředit na špičkový výzkum a vývoj, byť si samozřejmě nadále držel značnou kvalitu, a dával přednost zákulisním mocenským dohodám, omezování konkurence a směrování financí do dividend.
V područí manažerů
V roce 2005 se na pozici výkonného ředitele dostal Paul Otellini, který předtím působil na vysokých postech v marketingu, obchodě a později v Intelu zastával roli provozního šéfa. Otellini nebyl inženýr ani vědec, byl to najatý manažer s titulem MBA. Za jeho éry došlo k výraznému přesunu vlády z rukou techniků směrem k manažerům, účetním a dalším „cifršpionům“. Výzkum a vývoj začal trpět, ale akcionáři byli spokojeni, Intel stále generoval obří čísla. Otellini zajistil rekordní vysoký profit, protože to uměl s čísly a využíval v podstatě monopolního postavení Intelu. Bránil vybudovanou pevnost, ale nemyslel na budoucnost.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
