Tolik mincí jsem v kapse už dlouho neměl. Cash only se daří tam, kde chybí konkurence
Na začátku prázdnin ovládla česká digitální náměstí vzrušená debata o placení v hotovosti. Není se čemu divit. Právě toto období totiž svádí lidi, aby vyrazili ven z pražských foodcourtů, multikin a fitness center a zavítali do „exotických“ českých regionů, kde často panují jiné kulturně-civilizační vzorce. Objevili tam krutou realitu, rozuměj cash only.
Tak jsem učinil i já. Moje první cesta vedla do Plzně na kulturní akci na dvorku místní kavárny. Přestože tu historicky vždy brali karty, najednou jsem byl nucen v kapse hledat drobné. Pokračoval jsem na karlovarský filmový festival. Ve stáncích s občerstvením hned u hotelu Thermal, kde loni taktéž bylo možné platit kartou, to letos nešlo. Hotovost vyžadovali i v pojízdné kavárně světově proslulého prodejce kávy či v kontejnerovém bistru u Sadové kolonády. Tolik mincí jsem s sebou nosil naposledy před mnoha lety.
Při ubytování v nedalekých Krušných horách už jsem byl kvůli nedostatku českých korun nucen zaplatit papírovými eury – na dveřích opět visela známá cedulka „cash only“. Následoval hudební festival Beats for love v ostravských Dolních Vítkovicích, kde kartou nebylo možné platit téměř nic a kde se u zdejších bankomatů tvořily půlhodinové fronty.
Samozřejmě je to jen osobní dojem a vlastní zkušenost, data společnosti Dotykačka provozující pokladny naopak ukazují, že letos se dá platit kartou ve více podnicích s pokladním systémem od této firmy, než tomu bylo loni. Nicméně řada lidí v mém okolí v posledních měsících zaznamenala alespoň jeden případ obchodníka, u kterého dříve bylo možné platit kartou a dnes už to nejde. Tato renesance hotovosti přitom nápadně časově souvisí s definitivním ukončením EET.
Je nepochybně svatým právem podnikatelů rozhodnout se přijímat hotovost, navíc když v daném místě mají na své služby téměř monopol (ubytování v Krušných horách) nebo jsou součástí jakéhosi neformálního cechu během uzavřené kulturní akce (filmový či hudební festival). Zákazník s tím pak jen těžko něco udělá, alternativy na volném trhu v podstatě neexistují. Zdravotní hledisko v neprospěch hotovosti, které převládalo během covidové pandemie, už je také passé. V lokalitách s mnohem větší konkurencí jsou platby kartou stále samozřejmostí.
Znovuoživení hotovosti má významné celospolečenské dopady. Při absenci evidence tržeb se zvyšuje netransparentnost drobného podnikání, ostatně sama vláda po zrušení EET počítá s několikamiliardovým výpadkem v příjmech. Placení v hotovosti a nedostatek kontroly přitom mohou významně pokřivit trh. Část podnikatelů jednoduše bude platit daně, druhá část ne, a navíc opět může začít vyplácet své pracovníky takzvaně na ruku, jak bylo v Česku dobrým zvykem. Stát tím přijde o další miliardy zaplacené na zdravotním a sociálním pojištění. Zvlášť v problémových regionech typu Karlovarska může šedá ekonomika také prodlužovat exekuce a zvyšovat nároky na sociální dávky.
Někdo by mohl namítnout, že EET vytvořila z podnikatelů jen sprosté podezřelé. Jenže důvěra zákazníků při platbě kartou, kterou právě EET pomohla výrazně prosadit, je jednoznačně vyšší než při předávání zmuchlaných bankovek. Evidence tržeb dokonce získala zastánce z řad zástupců podnikatelů, například Hospodářské komory či Svazu obchodu a cestovního ruchu. EET měla pozitivní vliv na digitalizaci českých gastroprovozů a prakticky všech služeb turistického průmyslu. A podle Ústavního soudu ani neporušovala práva na podnikání, jelikož k danému cíli, tedy k efektivnější správě daní a narovnání tržního prostředí, nevede žádný jiný srovnatelný způsob.
Z(a)tracená čísla: Letní dovolená – 3. díl
Na druhou stranu šmírovací potenciál EET byl skutečně chybou, a dokonce hrozbou pro svobodu trhu a podnikání, i proto Ústavní soud zrušil povinnost evidovat bezhotovostní platby, jelikož o nich má stát přehled i bez dodatečných záznamů. Česko chybovalo v tom, že zvolilo chorvatský model evidence tržeb, který nařizoval obchodníkům, ať údaje o každé tržbě odešlou ještě před zaplacením do datového úložiště Finanční správy.
Rakouský model, který u našich jižních sousedů už roky úspěšně funguje, je naopak založen na tom, že podnikatelé evidují všechny tržby na elektronické pokladně a Finanční správa může pomocí elektronického klíče nahlédnout do archivu této pokladny přes chráněné internetové spojení. Tento model není a priori šmírovací a funguje v řadě zemí EU.
Politická vůle pro návrat k jakékoli formě evidence tržeb je ale minimální. Znovu se tak patrně při častějším používání hotovosti naučíme, co je na kovové desetikoruně a která postava zdobí papírovou stokorunu.
