Koronavirová krize v eurozóně a Evropské unii sice pomalu odeznívá, zanechává však za sebou pořádný průvan ve veřejných financích jednotlivých členských zemích. Zatímco celková úroveň veřejného dluhu se do konce roku 2019 v poměru k HDP v posledních letech neustále snižovala, od prvního loňského kvartálu došlo k dramatickému obratu trendu, ukazuje analýza Goldenburg Group. Dříve nebo později si to vyžádá svou daň.
Eurozóna zakončila rok 2019 s veřejným dluhem ve výši 84 procent v poměru k hrubému domácímu produktu. Už na konci prvního loňského pololetí se ale jeho úroveň zvýšila o 11procentních bodů a do konce třetího kvartálu přidala další více než dva procentní body. Během tří koronavirových čtvrtletí loňského roku se tak veřejné zadlužení eurozóny zvedlo o 13,3procentního bodu. Jde o nárůst, který nemá v historii Evropské měnové unie obdoby.
Největšímu nárůstu veřejného dluhu čelily země takzvaného jižního křídla eurozóny jako Itálie, Španělsko, Řecko, Portugalsko a Kypr. Ve všech těchto státech už vládní zadlužení přesáhlo hranici 100 procent HDP a dál roste. Například Itálie vykázala ke konci třetího čtvrtletí loňského roku dluh ve výši 154,2 procenta HDP. Řecko, které si v minulých letech prošlo oddlužovacím martyriem a do koronavirové krize vstupovalo s dluhem kolem 180 procent HDP, už přesáhlo v tomto ukazateli dvojnásobek svého ročního hospodářského výkonu.
Maastrichtská kritéria plní jen málo zemí
Za alarmující můžeme do jisté míry považovat také růst zadlužení u zemí, které ještě před několika lety platily za rozpočtově přísné. Například Rakousko se přiblížilo k 80 a Německo 70 procentům.
Na druhé straně najdeme v eurozóně stále ještě několik zemí, které jsou schopny plnit maastrichtské kritérium veřejného zadlužení, tedy nejvýše 60 procent HDP. Patří k nim pobaltské státy, Irsko – které už je však také na hraně, Malta, Nizozemsko a Slovensko.
Nárůst veřejného dluhu jednotlivých zemí eurozóny je do jisté míry pochopitelný a rozhodně není ojedinělý v kontextu jiných zemí světa. Šlo o reakci na dopady koronavirové pandemie, kdy cílem bylo udržet agregátní poptávku a nedopustit její propad, který by s největší pravděpodobností snesl srovnání s velkou hospodářskou krizí z 30. let minulého století.
Kvantitativní uvolňování vede k hromadění vkladů bank u ECB
Ruku v ruce s reakcemi fiskální politiky jednotlivých vlád přišla také masivní odpověď z Evropské centrální banky. Ta přišla s rozšířením svého programu kvantitativního uvolňování, který znovu spustila v roce 2019 poté, co se inflace v eurozóně dlouhodobě držela hluboko pod cílovou hranicí dvou procent.
V důsledku toho narostla bilanční suma Evropské centrální banky v uplynulém roce na bezmála sedm bilionů eur. To představuje asi 50procentní nárůst oproti stavu ke konci roku 2019. Na straně aktiv je největší nárůst patrný u dlouhodobých refinančních operací, a to o zhruba 1,2 bilionu eur, a u cenných papírů držených z důvodu provádění měnové politiky, a to asi o jeden bilion eur.
Změna těchto dvou položek se na pasivní straně bilance ECB z naprosté většiny zrcadlí ve vkladech bankovních institucí u ECB, které vykazují přírůstek asi o 1,7 bilionu eur. To znamená, že přestože Evropská centrální banka vykupuje vládní a další cenné papíry s cílem dostat peníze do oběhu a tím podpořit poptávku, většina se jich vrací zpět do ECB v podobě vkladů komerčních bank.
Tím se zčásti vysvětluje skutečnost, že inflace zatím neroste tak dramaticky, jak trh předpokládal. Přesto účet za mohutné veřejné zadlužování doplněné peněžní expanzí přijde. Zatím vidíme výrazný růst cen aktiv, jakými jsou třeba nemovitosti nebo cenné papíry. Dopad tisknutí peněz na spotřebitele a daňové poplatníky přijde, otázka tedy nezní zda, ale kdy.
