Problém populistických ultras je ten, že jak se jednou vydají na dráhu nesplnitelných líbivých slibů, nemohou přestat. Konkurence je veliká, a tak musejí přikládat pod kotel víc a víc, až se najednou probudí a zjistí, že je z původně light sociálnědemokratického populisty konzervativní národovec. A že ho cesta vede jediným možným směrem, jímž je aktuálně u slovenského premiéra Roberta Fica agresivní politický styl, kterému se dříve celkem trefně říkalo fašismus, ve slovenských reáliích pak luďáctví.
To, co se nyní na Slovensku odehrává, a mluvíme zde o posledních zhruba dvou letech a ve vyhrocené podobě pak o době po květnovém atentátu na Fica, bychom mohli sledovat s pobavením a nezřídka tak i činíme. Kroky ministryně kultury Martiny Šimkovičové jsou ve vnějškových aspektech zhmotněním politické satiry. Je to přirozeně dáno kontrastem, kdy národovecko-fundamentalistický útok na kulturu nebo média nevede propagandista v hnědé košili, ale žena s vizáží modelky.
Státní tajemník Štefan Kuffa se zase stylizuje do role jakéhosi dogmatického vykladače jediné pravdy, který cestuje po krajině, tu zastavuje pokleslá divadelní představení, jinde vyměňuje nevyhovující obrazy v muzeu. A za těmito figurkami z koaliční Slovenské národní strany, skutečně na první pohled směšnými, vidíme premiéra Fica, který nejen že se vůči těmto excesům nevymezuje, ale sám přikládá pod kotel národoveckého třeštění.
Když přišli politici Ficova Směru a národovci z SNS s plánem, jak ze škol vymýtit informace o „ideologii LGBT“, ozval se aspoň ministr školství z třetího koaličního Hlasu Tomáš Drucker. Starejte se o sebe a svoje rezorty, vzkázal vládním kolegům. Mohlo by to vypadat, že aspoň Hlas může v koalici úspěšně blokovat postupující národovecký konzervativismus, jenže pak si vzpomeneme, co řekl jeho tehdejší šéf Peter Pellegrini, když nastupoval do prezidentského úřadu: Silný stát, národ a rodina, vytyčil své priority.
Prostě je to tak, že oba původně sociálnědemokratické proudy Směru a Hlasu ve společnosti národních radikálů hnědnou. Fico, zcela ovládán touhou po pomstě, chce stavět hráze proti liberalismu nebo progresivismu, útočí na opozici, média, Západ. Pokud měl červnový „lex atentát“ pomoci zklidnit vášně ve společnosti, stal se opak a bude ještě hůř. A je to právě vláda, kdo hloubí další příkopy a přikládá pod kotel už tak přetopeného papiňáku.
Jak už bylo řečeno, můžeme se na dnešní Slovensko dívat pobaveně, nebo s oprávněnými obavami. Především je ale nutné zbavit se dojmu, že něco podobného by se u nás nestalo a stát nemohlo. Princip, kdy je vládnutí postavené ne na soupeření pozitivních idejí, ať už si pod nimi představíme cokoli od důchodové reformy třeba po školné nebo zdanění bohatých, ale na stupňování tlaku a národoveckých pokřicích, je stejný všem populistům. Pokud se sejdou v jedné vládě, vidíme pak jen překřikování se v nápadech, v jejichž pozadí je snaha upevnit moc.
Když se podíváme, jaké varianty se nabízejí dosud stále ještě light populistickému hnutí ANO pro koaliční vládnutí, nemusí nám z toho být úplně dobře. Je tu radikalizující se SPD, kterou klesající preference vedou k otevřeně rasistické kampani. Je tu „levice“ spojující se s radikály. Varianty dostatečně šílené na to, abychom dění na Slovensku sledovali velice pozorně.
Autor je spolupracovník redakce
