Energetická situace Česka je den ode dne složitější a tristnější. Toto není šíření poplašné zprávy, ale tvrzení holého faktu. Vláda je už více než rok konfrontována s dramatickým nárůstem cen všech energií, ale brání se jakémukoli plošnému řešení. Adresná pomoc je přitom komplikovaná a vůbec neřeší podstatu problému. Spíš jen problém oddaluje. Energetická politika v Evropské unii je přeregulovaná, což za zavřenými dveřmi přiznávají i naši ministerští úředníci. Regulace přitom není sprosté slovo a její využití v mimořádné situaci je dokonce potřebné, což popisuji níže. Pokud ale problém nepojmenujeme pravým jménem, v žádném případě se ze současného energetického marasmu jen tak nedostaneme.
Je příznačné, že například Pavel Tykač, vlastník výrobce elektrické energie společnosti Sev.en, je schopen veřejně velmi přesně formulovat důvody vysokých cen energií a navrhovat jejich řešení. Nechci mu sahat do svědomí, ale domnívám se, že přesně ví, co mu hrozí. V případě vládní pasivity sice on, ČEZ, EPH a jiní výrobci krátkodobě vydělají neuvěřitelné množství peněz, ale z dlouhodobého horizontu je jasné, že budou následovat opatření ve formě daní či regulací, která tyto firmy mohou připravit v lepším případě o zisky, a v horším případě i o výrobní prostředky.
Energetika je velmi specifický obor podnikání, který má obrovské ekonomické, politické a společenské dopady. Zdá se, že nečinnost vlády může krátkodobě pomoci některým podnikatelským subjektům k vyšším výnosům, ale dlouhodobě povede k chudobě. Pokud bude krize, která bezpochyby nastává, extrémní, může dojít i k výrazným společenským nepokojům s nejistým koncem. Uvědomuje si vůbec vláda, co vše je v sázce? Pokud se kabinet neodhodlá ke konkrétním intervencím, bude to svědčit o nedostatečné snaze podporovat tuzemské podnikatelské subjekty, což má ve finále vždy neblahý vliv na celou společnost.
Nedávno jsem se sešel s vládními „energetickými špičkami“. Na tomto setkání jsem zaznamenal, jak malé povědomí mají tito lidé o nebezpečí spojeném s potenciálním přerušením dodávek plynu z Ruska. Zcela podceňují, že v případě tohoto krizového scénáře nebude v Česku k dispozici žádný plyn ani pro kritickou infrastrukturu, a samozřejmě ani pro vytápění domovů. Nutno dodat, že tato situace by trvala minimálně dva roky. Alternativami jsou totiž pouze dodávky zkapalněného plynu (LNG) přes zatím nepropojené potrubní cesty z pobřeží Polska anebo takzvaný norský plyn, který by byl vzhledem k nedostatku ovšem prodán již po cestě a k nám by vlastně nikdy nedotekl. Je třeba si navíc říct, že plyn se smlouvá s předstihem, a žádný jiný kromě toho ruského v tuto chvíli na trhu volně dostupný není.
Těžko lze také spoléhat na unijní solidaritu, o níž slyšíme v médiích. K tomu, aby se například největší německý spotřebitel plynu, koncern BASF, vzdal již objednaného a zaplaceného plynu, by muselo Německo vyhlásit válečný stav. Za zmínku stojí i dopady v dalších evropských státech. V případě přerušení dodávek plynu z Ruska by například deficitní Itálie jen těžko zásobovala plynem Rakousko. To by se následně ocitlo v podobně prekérní situaci jako země střední Evropy. Tam by navíc s okamžitou platností chyběla i elektrická energie, neboť zhruba 20 procent se jí v Rakousku vyrábí právě z plynových zdrojů.
Nezbývá než apelovat na odpovědné členy vlády, aby takovou situaci v žádném případě nedopustili. Kabinet má v rukou celou řadu argumentů pro vyjednávání s Německem či Maďarskem, aby mohl zajistit energetickou bezpečnost této země. Vrcholný byznys jí v tom jistě rád pomůže.
Autor je energetický expert a bývalý ředitel Pražské plynárenské
