Národní rozpočtová rada (NRR) vydala nedávno zprávu o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí a zprávu o plnění pravidel rozpočtové odpovědnosti za rok 2022. Obě zprávy s pomocí nových dat potvrzují často zmiňovaná pozorování: že při nynějším nastavení českých veřejných financí nás čeká v dalších desetiletích prudký nárůst zadlužení a že v posledních letech byly změny v tomto nastavení směrem k dalšímu zhoršování.
S tímto základním poselstvím nelze než souhlasit. Je ale otázka, které jednotlivé změny z poslední doby do onoho trendu zhoršování zahrneme. NRR vypíchla jako nežádoucí třeba skutečnost, že sílí tendence stanovovat některé významné rozpočtové výdaje indexací.
Indexovány už nejsou nebo nebudou jen důchody, ale také platby zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce, výdaje na obranu (prostřednictvím závazku držet je na úrovni dvou procent HDP) a platy učitelů (prostřednictvím závazku držet je na úrovni 130 procent průměrné nominální mzdy).
Aktuálně představují tyto čtyři typy výdajů dohromady téměř padesát procent rozpočtových výdajů. NRR vnímá tento trend k indexaci za problematický, protože zmenšuje fiskální politice její „manévrovací prostor“.
Já si naopak myslím, že pokud je indexační vzorec nastaven rozumně (což přinejmenším u důchodů, učitelských platů a výdajů na obranu věřím, že je), můžeme indexaci vítat, protože bere politikům z ruky jednu z oblíbených hraček: po zavedení indexace už politici, kteří jsou u moci, nemohou s tempem navýšení daného typu výdaje žonglovat tak snadno ad hoc ve snaze zalíbit se příslušné voličské nebo lobbistické skupině.
Obecněji řečeno: Praktická zkušenost neukazuje, že by vlády byly schopny svůj manévrovací prostor využívat správně a včas. A proto dle mého soudu nevadí, pokud se jim (vhodným způsobem) tento prostor zúží.
Autor je ekonom České spořitelny.
