Zkrotit inflaci lze citlivým omezením poptávky

Inflace se u nás kombinací mnoha faktorů dostala na hodnoty atakující 20 procent

Inflace se u nás kombinací mnoha faktorů dostala na hodnoty atakující 20 procent Zdroj: Jan Juaniak

Prezident Zeman včera pověřil dva nové členy bankovní rady odpovědným úkolem vyvést naši zemi z nevídaně vysoké inflace zpět k cenové stabilitě, na jakou byla naše země léta přivyklá. Úkol, který budou plnit, je nesmírně obtížný. Inflace se u nás kombinací mnoha faktorů dostala na hodnoty atakující 20 procent. Pokud již delší pobyt inflace kolem deseti procent hrozí jejím nebezpečným „zamrznutím na vysokých úrovních“, je riziko, že zbavit se růstu cen bude čím dál složitější

Zároveň nesmí jít jen o „jakékoli snížení inflace“, třeba z plus 20 procent na minus deset procent (neb to není problém, dost vysoké úroky dostanou ekonomiku do hluboké recese a z inflace se stane deflace). Ideální cesta ke zkrocení inflace vede „jen“ přes takové omezení poptávky, které je dostatečné pro pokles inflace a poté možnou korekci, aby se růst cen na nízké úrovni (jistě viditelně pod pět procent) stabilizoval.

A toto vše v mimořádně obtížných podmínkách pokračující energetické krize a rizika světové recese. K tomu je třeba nejen velmi kvalitních analytických schopností centrální banky (což, věřím, je splněno), ale též velmi kvalitní bankovní rady, která o měnové politice rozhoduje.

Zákonodárce dal centrální bance sedmičlennou bankovní radu zjevně ve víře, že „více hlav více ví“. Myslím (a vycházím i ze své zkušenosti), že to bylo prozřetelné. Je užitečné, když rozhodování kombinuje znalost měnové politiky a modelů, které se v ní dnes využívají, znalost centrálního bankovnictví a fungování finančních trhů, jejichž prostřednictvím se měnová politika realizuje, i znalost hospodářské politiky, neb její součástí měnová politika je a třeba politika fiskální dnes ekonomiku ovlivňuje.

Minulá léta, kdy centrální bankovnictví bylo v porovnání s dneškem „o ničem“ (snaha doladit inflaci k cíli v řádu desetinek procenta se dnes tak jeví), vedla ve světě k politizaci centrálních bank. Nominující politici někdy tež upřednostňovali své „přátele“ a podceňovali nutnost vysoké expertizy v čele těchto institucí. Zároveň právem danou nezávislost bank „de iure“ degradoval nedostatek osobní nezávislosti členů vedení bank, což oslabovalo nezávislost „de facto“.

Jakkoli se třeba jeden kompetencí neoplývající hlas v hlasování měnových orgánů mohl v minulosti ztratit, dnešní nesmírně složitá situace, v níž centrální banky hledají nejlepší odpověď na ekonomicky nebezpečnou situaci plnou nejistoty, je mnohem náročnější. Vyžaduje kvalitní a kompetentní posouzení situace a návrhů co nejkompetentnějšími lidmi, aby jejich hlasování vedlo s největší pravděpodobností k nejlepšímu výsledku.

Pokud jeden či více hlasujících „neví“ a jen se přiklání k názoru jednoho z kolegů, kvalitu rozhodování to oslabuje. Ovšem znalosti nestačí. V dnešní době je důležitá i komunikace členů vedení centrálních bank. Ta musí posilovat důvěru lidí v to, že svůj úkol zvládnou. Jak v tomto nelehkém úkolu uspějí „Zemanovi radní“, ukážou další měsíce. Pro dobro naší země musíme doufat, že dobře.

Azutor je europoslanec za TOP 09 a bývalý člen bankovní rady ČNB