Ztracená dekáda se v Japonsku překlopila do ztracených třiceti let, přesně jak už tehdy předvídal japonský ekonom Aoki Masahiko. V roce 1993 prognózoval, že bude trvat tři dekády, než se japonská ekonomika vzpamatuje. A vloni možná skutečně ztracené období skončilo. Jestli definitivně, to se ukáže letos.
V Japonsku padá celá řada tabu, která dlouhé dekády vypadala jako neotřesitelná. Inflace vyskočila na nejvyšší hodnoty za čtyřicet let. Žádná divoká čísla to ale nejsou, většinu času se drží v tom, co by u nás ještě padalo do tolerančního pásma pod tři procenta. Našich 17 procent je pro Japonsko jako z jiného světa, ale ještě nedávno to pro ně byla i tři procenta. Ztracené dekády se v Japonsku vyznačovaly zejména neustálým bojováním s nízkou inflací, a dokonce i s klesajícími cenami.
To se propisovalo do celé ekonomiky. Technologického giganta začaly ve vývozech technologií upozaďovat jiné země a pracujícím nerostly mzdy. Od roku 1991, který je považován za počátek ztracených dekád, se až do pandemie v roce 2020 zvedly nominální mzdy jen o 10 procent a reálně zůstaly prakticky stejné. I to se ale začalo měnit. Japonci, kteří si zvykli na stagnaci reálných příjmů trvající po celou generaci, nyní začínají vidět růst nominálních mezd.
Reálné příjmy jim kvůli rostoucí inflaci v minulých dvou letech klesly, ale pokud se tempo růstu podobně jako u nás udrží a inflace vydrží na cíli, potom by reálné mzdy mohly za dva roky snadno odepsat ztrátu a poté připsat do peněženek Japonců skutečné jeny, za které si můžou koupit více zboží a služeb.
A rozpohybovaly se i finanční trhy. Japonský index Nikkei se dostal na vrchol po dlouhých 34 letech. Jsou to čísla, která jsme spoustu let neviděli a nikdo ani trochu nečekal, že by se to mohlo někdy změnit.
Úplně poslední událost se stala na měnovém kurzu. Kurz japonského jenu k americkému dolaru oslabil na hodnotu 151,97 – tím se dostal na nejslabší hodnotu za posledních více než třicet let. Připomíná nám to něco?
Všechno jako by začalo náhodou překračovat třicet a více let staré rekordy. Věci, na které jsme si za třicet let zvykli jako na dané, už neplatí. Včetně slabého jenu. Což ale není jen samo o sobě, to je věc, jež tlačí vzhůru inflaci, která už je na dlouhodobých vrcholech.
Ve výsledku se tak poprvé za celou ztracenou trojdekádu začaly i zvyšovat úrokové sazby. Ze všech věcí, které nikdo nečekal, je to ta ze všech nejméně očekávaná. Úrokové sazby začaly v roce 1991 v Japonsku klesat z šesti procent dolů k nule. Brzy se v roce 1996 dostaly na 0,5 procenta, ale ani tam dlouho nevydržely. V únoru 1999 už byly sazby na nule a bez dvou výjimek tam zůstaly, dokonce se dostaly pod nulu. A ty dvě výjimky byly hrozivé, protože šlo o růst na 0,25 procenta během internetové bubliny v roce 2000 a na 0,5 procenta během velké recese v roce 2008. Začaly růst už dřív během inflačních tlaků v roce 2006, ale v roce 2010 už byly na nule. Dnešní 0,1 procenta je tak nejvíc za posledních skoro čtrnáct let.
Sazby nevypadají jako něco, co se zvedá po třiceti letech jako ostatní ukazatele, ale při bližším pohledu je to podobný příběh. Dvakrát se zvedly během velkých recesí, které se zapsaly do učebnic. I proto se v japonských médiích, ale i mimo ně objevují obavy, že i tentokrát může jít o signál blížící se recese. Spousta věcí je nyní jinak, ostatně třeba před třiceti lety ještě neexistovalo kvantitativní uvolňování a japonský dluh k HDP byl 39 procent. Dnes je skoro 220 procent. I to je náklad za tři ztracené dekády.
Autor je ekonom z Metropolitní univerzity Praha
