Právě končící listopad přinesl celou řadu pozitivních informací o kondici evropských ekonomik. Podnikatelská nálada je nejvýše za posledních šest let. Dílčí indexy nových objednávek a zaměstnanosti v průmyslu se dostaly dokonce na svá sedmnáctiletá maxima.
Ochota českých sousedů pustit nějaké to euro navíc je ovšem dobrou zprávou i pro naši zemi. Díky tomu, že více než osmdesát procent našeho exportu končí právě v zemích Evropské unie, si i český podnikatel může ukousnout kousek z tohoto nadýchaného koláče.
Se současnými pěti procenty růstu HDP jsme už teď na bronzové příčce v Evropě. Všechna tato nová fakta bude muset centrální banka zohlednit na svém prosincovém zasedání, a možná že i kvůli obavám z přehřívající se ekonomiky přikročí k dalšímu zvýšení úrokových sazeb.
A teď si představte, že v Česku máme euro a jsme vydáni napospas záporným sazbám a politice Evropské centrální banky. S takto nízkými sazbami by naše inflace, která už je dnes nad cílem centrální banky, byla ještě o kus výš. Realitní trh, o kterém se už dnes bankéři s analytiky přou, jestli je bublinou, nebo ne, by v režimu ultralevných úvěrů bublinou byl, a to dokonce nafouklou a zralou k prasknutí.
S rekordní zaměstnaností by tlak růstu mezd vyvolával pokles efektivity práce přesně tak, jak se to dnes děje v Německu. Pro německou ekonomiku je růst kolem dvou procent, když dosud rostla polovičním tempem, jako jízda ve sportovním voze. Bohužel jim ale Mario Draghi, šéf ECB, odmontoval airbag, když se Německo vzdalo vlastní monetární suverenity, takže případný náraz může být o to tvrdší.
Domnívám se, že česká koruna je pro naši zemi jako nafouknutý polštář, který svou akomodací tlumí ekonomické šoky, jež by nám jinak jako exportní zemi dopadly přímo na solar.
Autor je makléřem Patria Finance
