V tichosti, překryta pandemií COVID-19, čeká ve sněmovně novela insolvenčního zákona. Ta mimo jiné zkracuje délku oddlužení z pěti let na tři roky, přičemž osvobození není podmíněno splacením jakékoliv části závazku a vztahuje se na všechny – podnikatele i fyzické osoby.
Zatímco u podnikatelů to určitý smysl má – zkušenosti ukazují, že ti, kteří prošli úpadkem, mají v následující podnikatelské činnosti vesměs vyšší úspěšnost, u spotřebitelů to de facto znamená nekonečnou dluhovou amnestii. To spolu s rovněž projednávanou novelou exekučního řádu, obsahující třeba princip jednoho exekutora na jednoho dlužníka, povinné hrazení záloh exekutorovi věřitelem či v poslanecké variantě teritorialitu exekutorů, utužuje dlouhodobý trend znevýhodňování věřitele ve prospěch dlužníka.
Ve společnosti je už léta budována teze, že dlužník je vždy obětí svého věřitele a na řešení se musí společnost složit. Ostatně, co jiného je neustálé překrývání dluhu jižních států eurozóny. V českých podmínkách je tato teze zvýrazněná nadsazenými čísly o exekucích a příběhem zlých nadnárodních finančních institucí. A kdo má vysoká čísla, má i munici pro změny.
Věřiteli ale nejsou jen „nemravné“ banky, ale i obce, firmy, bytová družstva či rodiče vymáhající výživné. Obě úpravy povedou nejen ke zhoršení platební morálky a k morálnímu hazardu či dalšímu nespravedlivému přerozdělování bohatství, ale v konečném důsledku zatíží věřitele i dlužníka. Návrh představuje i ohrožení pro stabilitu finančního systému a celého podnikatelského prostředí, včetně negativních dopadů do státního rozpočtu. Ani jedno si dnes nemůžeme dovolit. Pokud chce stát pomáhat lidem ze sociálně tíživé situace, má k tomu využívat nástroje sociální politiky, ne touto formou podporovat bezostyšné zadlužování.
Většina z nás je během života věřitelem i dlužníkem. Tyto změny jsou tak v konečném důsledku namířeny proti všem.
Autor je hlavní ekonom skupiny DRFG
