Alexander Tomský: Fiskální pakt končí. Pohřbí ho ulice

Francouzský prezident François Hollande.

Francouzský prezident François Hollande. Zdroj: ctk

Tak je to tady. Nizozemská vláda padla i proto, že ji socialisté nepodpořili ve snaze seškrtat deficit rozpočtu na povinná tři procenta HDP. A François Hollande zopakoval, že fiskální pakt v dnešní podobě ratifikován nebude. Nejprve je prý zapotřebí nastavit pravidla růstu. Hollande v této své touze získal podporu i od šéfa ECB.

Eurozóna se řítí do recese. Úvěry podnikům klesly o třetinu navzdory tříleté bilionové půjčce bankám. Co bylo u nás řečí, ba i petice intelektuálů byla, proti neposlušné vládě, která se dopustila zrady a nepodepsala fiskální pakt. Myslet ekonomicky je zakázáno.

Co tyto hlasy řeknou teď, když se vzbouřila francouzská a nizozemská ulice? Sarkozy se snažil zalíbit alespoň nabídkou referenda, stejným krokem, za nějž druhdy pohřbil legitimní řeckou vládu. Populismus, nebo demokracie? „Fiskální pakt je kapitalistický thatcherovsko-reaganovský komplot,“ prohlásil vůdce Sinn Féin v kampani referenda v Irsku. Hm.
To jsou oprášená maastrichtská pravidla fiskálního paktu opravdu tak špatná?

Vyrovnaný rozpočet je přece dobrá věc. Ano, jenže finance státu nemohou být statické jako rozpočet domácnosti s pevným příjmem. A nejde ani o absolutní pravidlo desatera. Ostatně ani ta nejsou absolutní. Někdy je morální povinností i křivě svědčit na obranu nevinného.

Nevinnými v eurozóně jsou Španělsko, Irsko a Pobaltí s vyrovnanými předkrizovými rozpočty. Viníkem je měnová unie s německou úrokovou mírou.

A právě německá politická elita se do eura zamilovala a trvá na deflační politice fiskálního paktu, jako by nevěděla, že se tím strukturální vada eura nikdy neodstraní. Ještěže máme ulici a demokracii. Státy, jimž kvůli inflaci a levným eurovým půjčkám výrazně klesla produktivita bez ohledu na vyrovnané rozpočty, už dnes na další čím dál dražší půjčky nemají. A nemohou rychle škrtat, aniž by se dostaly do deflační spirály.

Škrty znamenají nezaměstnanost, chudobu a sociální výdaje, tudíž další nekonečné zadlužování. Snižování platů vede k propadu hospodářství, zadlužené domácnosti musejí splácet a obavy ze stáří vedou k větší spořivosti. Vnitřní devalvace je zdlouhavá a v deflaci se průmysl rozpadá, proto se na rozdíl od měnové devalvace nedaří ani exportu.

Zvyšování daní znamená další hospodářský propad. Vyrovnaný rozpočet pak nemá nic společného s produktivitou, naopak je brzdou. Stručně řečeno, vše zašlo příliš daleko a Německo už nechce platit dluhy jihu.

Takže to vypadá, že rozumná cesta pro evropskou utopistickou nomenklaturu neexistuje. Ale ona si příroda (ulice) poradí sama. Velikou inflací, která postihne i Německo. Anebo nějak jinak.

Autor je nakladatel a politolog