Der Standard: Konec siesty
Španělská banka Bankia potřebuje od státu zhruba 23,5 miliardy eur. Což je velmi znepokojující. Vláda Mariana Rajoye neustále omílá, že jde o ojedinělý případ. To by bylo hezké, ale je to skutečně naivní představa. Před vypuknutím krize v roce 2008 byla ve Španělsku nafouknuta jedna z největších nemovitostních bublin na světě a banky zanášejí své ztráty do účetnictví jen zdráhavě a neochotně.
Analytici odhadují, že odepsat bude třeba ještě sto miliard eur, což vláda i banky rády popírají. Tato strategie se ale vymstí. Země je již měsíce pod tlakem finančních trhů, protože salámová taktika důvěru nevytváří. Chce-li se vláda vyhnout neustále padajícím kurzům a runům na banky, potřebuje konečně odvahu.
Čtyři roky od začátku krize to znamená přiznat všechny ztráty. Za chyby minulosti by měli platit akcionáři bank (kde je to nutné, i bankovní věřitelé), stát musí ve vážných případech zasáhnout a evropské instituce musejí napnout záchrannou síť.
Japonsko potřebovalo k rekapitalizaci svých „zombie“ bank deset let. Váhavost s reformami po boomu na trhu s nemovitostmi zemi přinesla dvě ztracená desetiletí. V Evropě není třeba chyby Japonců opakovat. I v krizi platí osvědčené: čas jsou peníze.
Financial Times: Vyhnout se irské cestě
Donedávna byly španělské banky v problémech navzdory, nikoli kvůli bankovní politice země. Madrid více než jiné vlády tlačil na náročné zátěžové testy. Dnes je však vláda premiéra Rajoye na cestě, která vede do irské pasti. „Nenecháme padnout žádnou banku. Pokud se tak stane, padne země,“ řekl Rajoy v pondělí.
Podobnou zprávu o dluzích soukromých bank a ochotě vzít je na státní bedra vypustila před pár lety irská vláda. Tato pošetilost ukázala, že propojenost vlád a národních bank je základem momentální dysfunkčnosti měnové unie. Ztráty Bankie jako výsledek vynuceného manželství spořitelen přivedly Madrid ke slibu poskytnout dalších 19 miliard eur, a to pomocí triku, kdy dluhopisy spojí přímo s bankou. Vyhne se tak shánění peněz na trhu za aktuálních tvrdých podmínek.
Ani tento trik však nezmění fakt, že španělská dluhová zátěž se vymyká kontrole. Objevují se hlasy, že by Evropský záchranný fond měl banky zachraňovat přímo. Rajoy to odmítl. Nechat daňové poplatníky jiných zemí hasit špatná rozhodnutí bankéřů není atraktivní idea. Ale může se to stát jedinou možností pro periferii eurozóny.
Anebo lze zkopírovat bankovní zákony Německa a Velké Británie. Ty státům umožňují restrukturalizovat padlé banky a vytvořit nový kapitál odepsáním věřitelů místo vydíráním daňových poplatníků. Pro klid vkladatelů by takové zákony měly klást prioritu na pojištění vkladů. ECB pak musí během procesu uspokojovat veškeré nároky na likviditu.
SME: EURO a euro
Do terminálního stadia se nepřeklápí jen krize Evropy, ale už i myšlenkové pochody prognostiků. Například analytik AMRO Bank z Amsterodamu píše: „Pokud je fundamentální, aby se nákaza nerozšířila do centra eurozóny, bylo by nejlepší, aby EURO 2012 vyhrála Francie.“ Asi proto, že by pak nikoho nenapadlo zahájit run na BNP Paribas a Société Générale. Ale nebylo by vlastně lepší, kdyby vyhrálo Německo? Zatímco fanoušci-voliči budou zapíjet vítězství, ECB skoupí čtyři tuny španělských dluhopisů.
Prognóza je ovšem zajímavá hlavně v tom, že ačkoli největším favoritem mistrovství je Španělsko, od jeho vítězství se nečeká nic. Panuje konsenzus, že země už je za bodem návratu. Barclays a další navíc upozorňují, že zřícení španělského trhu nemovitostí „je jen na půl cesty“. A poklesem cen o dalších dvacet procent, jemuž se nelze vyhnout, „finanční sektor vykrvácí“. K tomu nejvyšší nezaměstnanost v Evropě, fatální deformace pracovního trhu a zadlužení obyvatelstva na úrovni dvě stě procent HDP.
Rozhodnutí, zda se eurozóna rozpadne v létě, nebo se bude trápit dál jako dluhová federace, se Angela Merkelová již nevyhne. A bude to napínavější než EURO a Liga mistrů dohromady. Kancléřka je federalistka, ale ví, že jakmile couvne a kývne na společné dluhopisy bez rozpočtového cara v Bruselu (Berlíně), za bodem návratu se octne i Německo.
