Jsou to krizové týdny české politiky. Řeč je o období mezi dvěma státními svátky, 28. říjnem a 17. listopadem. Velká vydavatelství by do svých průvodců pod označením Praha nebo Česká republika mohla o tomto období napsat – pravidelné občanské protesty.
Začalo to už na podzim 1990 peticí Ukradená revoluce, v níž někteří studentští vůdci sametové revoluce kritizovali vliv komunistických struktur na budování nového státu. Pravidelnost tyto akce dostaly od roku 1998 (petice Děkujeme, odejděte), když vzniklo hnutí proti opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. Pak následovaly více či méně zajímavé protestní akce.
Scénář je podobný: spojením některých opozičních poslanců, umělců a kreativních produkčních velkých pódiových akcí se dá dohromady rebelie, která odmítá některá opatření politické moci. Zlom nastává, když se má hnutí transformovat v řádnou iniciativu. Jinými slovy, když se začnou rozdělovat funkce a vliv. V tu chvíli zde nastávají stejné frakční boje jako v každé jiné straně.
Na rozdíl od Polska a Maďarska, kde mají tyto rebelie většinou ráz pouličních střetnutí s policisty nebo šarvátek znepřátelených skupin mezi sebou, se česká vystoupení vybíjejí hodně v peticích a protipeticích a jsou omezena na dvě tři velká města. Někdy mají masový charakter (televizní krize v roce 2000 nebo hnutí na zvolení Karla Schwarzenberga prezidentem roku 2013) a v těch okamžicích se budují vazby na desetiletí dopředu. Politici se už proto naučili na těchto vlnách jezdit.
Prvním politikem, který s fenoménem svátečních rebelií začal vědomě pracovat, byl Miloš Zeman. Není divu, vždyť většina z rebelií od roku 1998 byla zaměřena právě proti němu nebo proti proudu, v jehož čele stál. Jestliže prvním člověkem, který použil pojem „pražská kavárna“, byl už v roce 2000 politolog Jefim Fištejn, nový obsah mu vdechl právě Zeman. Už jako prezident republiky se začal systematicky obracet na tu druhou část české společnosti, kterou petiční akce nikdy nevzrušovaly. V pražské kavárně vytvořil mobilizační obraz nepřítele proti spořádanému světu malých měst a vesnic.
Také v roce 2016 propukly v Česku rebelie. Když odloupneme různé vrstvy patetických řečí a gest, dostaneme se na jádro, spor uvnitř vlády mezi stranami ANO a ČSSD, které se rok před parlamentními volbami od sebe vzdalují. Babišovým plánem je nahradit v budoucí vládě socialisty dvojicí KDU-ČSL/ Starostové. Babišův nejbližší lidovecký spojenec, ministr kultury Herman – obrazně řečeno – vytrhl Miroslavu Kalouskovi z rukou tibetskou vlajku, v rozporu s vládní linií zorganizoval na půdě státních orgánů schůzku s dalajlamou, čímž vyvolal jednak humpoláckou reakci prezidenta Zemana (nedáme vašemu strýčkovi Bradymu medaili) a současně prohlášení nejvyšších ústavních činitelů (z řad ČSSD) k Číně, které bylo hanebně přepálené. Příběh byl na světě.
Takže se dá říct: koncem října 2016 jsme si odbyli prolog ke dvojím volbám (sněmovní, prezidentské), které nás za rok čekají. Příznačné je, že si to stále mezi sebou rozdávají pouze vládní strany.
Autor je komentátorem Reflexu
