Hrají tutéž roli, kterou chtěli zvláštnímu eurokomisaři přisoudit Nizozemci: v bankrotující zemi může být mizivá politická podpora reforem, sílu však „ekonomickému protektorovi“ dodá Evropa sankcemi a zadržováním finanční pomoci. Ne že by takové bizarní uspořádání nemohlo částečně vyvést jižní hříšníky z krize. Ale nejde o řešení hodné následování.
Jak říká v rozhovoru pro tento list italský politolog Alberto Mingardi: „Jako by se nyní zdálo, že k nalezení smysluplného řešení je nutné se odstřihnout od konsenzu lidu. To je děsivá myšlenka.“
V Řecku a Itálii politici zdiskreditovali profesi, jíž se desítky let věnují. V dobrých časech dokázali společnost vést, ve špatných časech potřebují být vedeni. Trhy nástup obou eurokratů sice kvitovaly, ale nadšení rychle opadne, až Papademos či Monti vyjednají nezbytné tranše pomoci od EU a nákup dluhopisů ze strany ECB. Většinová poslanecká podpora oběma technokratům se nejspíše brzy změní v menšinu, až dojde na strukturální reformy. Pravé divadlo se odehraje kolem řecké privatizace či kolem prodeje italských ministerských paláců.
Příchod eurokratů vytváří na jihu Evropy podivnou stínohru na téma demokracie – nikým nevolení apolitičtí premiéři fakticky odvozují svou moc nikoli od lidu, ale od nátlaku eurozóny, ECB a od strachu z nelítostných trhů.
Jako kontrapunkt k technokratickému řešení problémů na jihu Evropy je nutné připomenout pobaltský příběh z první fáze krize v letech 2008 a 2009. Přestože se „pobaltští tygři“ dostali do hluboké recese a Lotyši to zvládli jen s mezinárodní pomocí, jejich politici, na rozdíl od řeckých a italských, nakonec obstáli. Tamní politická elita dokázala společnost přesvědčit, že než se vzdát návaznosti na euro a vše vyřešit devalvací měny, je lepší se na čas uskromnit. Škrtání platů úředníků o pětinu a důchodů o desetinu stejně jako vypínání veřejného osvětlení bolelo. Ale státy se brzy vzpamatovaly. A co je vůbec nejdůležitějším ponaučením pro odcházející jižanské premiéry: dva ze tří pobaltských premiérů byli zvoleni znovu.
Ochota pobaltských politiků vést své země v těžkých časech ostře kontrastuje s bezradností politiků v zavedenějších demokraciích jižní Evropy. I kdyby nyní Papademos a Monti uspěli, neměla by se sázka na technokraty stát receptem pro další země ohrožené krizí. Pobaltí už dost jasně ukázalo, že to jde i jinak.
