Nikdo si nedokáže představit, co by znamenal nález soudců o protiústavnosti německé pomoci bankrotující evropské periferii. Ani ti největší optimisté ale nečekají, že by za ústavním „ano“ nebyla velmi mnohá „ale“. A ta už se nebudou týkat jen Řecka. Podmínky, které narýsují němečtí ústavní soudci, budou základem pro permanentní mechanismus záchrany případných dalších bankrotářů v eurozóně.
Včerejší střet ministra financí Schäubleho se soudcem Voßkuhlem musel být Čechovi povědomý. Politik argumentuje ekonomickými důsledky, pro soudce jsou případné ekonomické škody podružné, nadřazeno je právo. Velmi podobné to bylo i v únoru u českého Ústavního soudu. Premiér Nečas tu při obhajobě schvalování úsporných zákonů v legislativní nouzi upozorňoval na případné hospodářské škody. A soudci zas na nezákonný postup.
Kdyby měl Schäuble popisovat jen oporu v německém a evropském právu pro jednání vlády, moc by toho nenamluvil. Stěžovatelé mají bezpochyby pravdu, že vláda pošlapala článek 125 Lisabonské smlouvy, který zakazuje vzájemnou finanční výpomoc v unii. Stejně tak není úplně od věci argument stěžovatelů, že schvalování pomoci v německém parlamentu bylo „alternativlos“, tedy bez alternativy, a tudíž bez zapojení svobodné vůle zákonodárců.
Právě v tomto bodě asi ústavní soudci narýsují jasnější čáru mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. To už koneckonců docela umějí. Připomeňme, že když soudci v Karlsruhe rozhodovali o Maastrichtské smlouvě, vepsali námitky na konec svého nálezu. U Lisabonské smlouvy už pozastavili ratifikaci, dokud němečtí zákonodárci neuloží vládě povinnost schvalovat další integraci unie v Bundestagu. A nyní se očekává ještě tvrdší „ale“.
Stěžující si němečtí profesoři už rebelovali proti mnoha evropským projektům. Ale ještě nikdy nebyli před soudem v tak silné pozici. Integraci Evropy sice asi opět nezastaví, ale jistě si vydupou omezení pro další vládní finanční operace v unii, například souhlas poslanců s každou tranší zahraniční pomoci.
Stále to ale nevypadá, že by se soudci chystali dát za pravdu letitému argumentu jednoho ze stěžovatelů, profesora Schachtschneidera: „Co je špatně ekonomicky, musí být špatně i právně.“
