Dnešní fanoušci kryptoměn jsou jako čivava za plotem. Tvrďáci, kteří štěkají, co jim plíce stačí, jak moc jsou odvážní a mimo systém. Tedy dokud se něco nestane. Pak s ocasem mezi nohama utíkají za páníčky, aby jim pomohli. Je to úmyslně tvrdé přirovnání, ale je potřeba se rozhodnout, jestli před třinácti lety vzniklo něco unikátního, nebo jen další hračka na zbohatnutí těch, kdo to včas vychytají. Vraťme se zpátky v čase.
Kryptoměnové fanoušky byste našli rekrutované z řad podivínských ajťáků a ekonomů fandících teoriím, které nikdo nezná. Alternativa, jež lákala všechny, kteří měli problém se systémem. Když se nás autority ptaly, jak si představujeme ideální regulaci nově vzniklého odvětví, odvážně jsme křičeli, že nejlepší by bylo, kdyby tu žádná centrální banka nebyla.
Ať už to mysleli vážně, či ne, ptali se nás, jestli nám s něčím nemohou pomoci. Smáli jsme se dinosaurům, kteří chtěli zachránit svůj trouchnivějící systém. Do pár let tu nebudou, říkali jsme si potichu sami pro sebe. A občas i nahlas. Když minulý týden někdo odeslal kvůli objevené chybě z čínského projektu oficiálně podporovaného tamní komunistickou vládou kryptoměny v hodnotě 600 milionů dolarů, autoři okamžitě oznámili, že jdou na policii.
Abychom si rozuměli, nikdo nepřišel k nikomu domů s pistolí. Hackeři udělali transakci, která sice nebyla původně zamýšlená autory projektu, ale byla naprosto legitimní. Co kód umožní, to by mělo být umožněno. Takhle byl napsán bitcoin. To byla ta inovace, která nás všechny šokovala. Chyby se staly i tam, kód je jenom kód, ale síť se s nimi vypořádala.
Dnes tak plní titulky novin projekt, který podporuje komunistická vláda a který chybou připraví své uživatele o peníze a následně volá systém o pomoc. Je to pochopitelné, ale není to něco, co už jsme měli dávno před kryptoměnami?
Z kryptoměn se stalo pro většinu lidí alternativní investiční aktivum. Dejte do něj maximálně procento, radí finanční poradci. Jak moc zbohatnu, ptají se investoři. Už jen to, že se mluví o investorech, je na pováženou. Pokud nevěříte české koruně a máte účty v eurech, považujete se za investora do eura? Pokud mají být kryptoměny alternativou systému, dává smysl, že jsou hnány investory, kteří z drtivé většiny věří, že na konci dne získají více korun nebo dolarů, až své virtuální mince prodají?
Asi to jinak nejde, je to přirozené, ale na druhou stranu i tak bychom se neměli bránit kritice. Říkali jsme, že kód je zákon, ale když ho někdo využije a odešle pryč stovky milionů dolarů, tak na zákon v kódu zapomeneme a voláme policii? Je teď kód zákon, nebo není?
Státu bychom určitě měli vyčítat, když se chová nesmyslně, a to i ve vztahu k protisystémovým kryptoměnám. Když soukromé banky nechtějí otevřít účty legálně podnikajícím kryptoměnovým směnárnám, mají na to plné právo a je to správně. Stát ale pak nemůže chtít po podnikatelích povinně otevřený účet, pokud si ho nemohou otevřít. Je to stejné jako u bezdomovců.
Pokud stát chce po každém trvalé bydliště, ale nemůže donutit ty nejchudší z nás si něco koupit, pak jim trvalé bydliště přidělí na úřadě. Měla by Česká národní banka otevírat účty těm, které odmítnou banky? Nebo zrušit povinnost mít účet? Dává smysl chtít po systému, aby byl fér. Ale volat ho, když se porouchá protisystémový kód, je přinejmenším úsměvné. Alespoň netvrďte, že vás kryptoměny zajímají filozoficky. Nezajímají. Dělat to pro peníze je určitě legitimní. Alespoň buďťe upřímní.
Autor je hlavní ekonom společnosti Roger
