V druhé polovině 20. století jsme zažili pohádkový růst světové ekonomiky. Důvodů pro to byla celá řada, ale mezi ty nejzásadnější patří, že jsme postupně liberalizovali vnitřní i vnější obchod, bylo nás víc a do globálního obchodu jsme zapojili většinu zemí světa. Trhali jsme nízko visící ovoce. Dnes jsou všechny tyto zdroje růstu v ohrožení a nám dost možná nezbyde nic jiného, než začít růst složitějším a nákladnějším způsobem.
V zásadě nemáme moc na výběr. Pokud byste byli sami na opuštěném ostrově, jeden ze způsobů, jak chytat více ryb, by bylo připlutí druhého trosečníka. To jsou v dnešní ekonomice jiné země a jejich obyvatelé, případně naši noví obyvatelé, kteří se nám každý den rodí. Když už by nás bylo víc, určitě by pomohlo efektivně mezi sebou obchodovat, případně obchodovat i s jiným kdysi opuštěným ostrovem.
To je přesně to, co se nám v posledních dekádách stalo. Do globálního obchodu se zapojila Čína, Indie, velká část Afriky a prakticky každý, kdo alespoň trochu mohl. Do toho všeho se populace světa od konce války více než ztrojnásobila. To jsou miliardy a miliardy úžasných a kreativních lidí, kteří pracují všichni navzájem pro všechny ostatní, aniž by to věděli. A tím spíš, čím více prostoru jim k tomu stále svobodnější obchod a podnikání v druhé polovině 20. století umožnil.
Nebylo to bezchybné a my sami v České republice to víme velmi dobře, protože jsme si na připojení ke svobodnému světu museli počkat většinu poválečné doby. Bohužel ale část tohoto potenciálu přirozeně odezněla tím, že už na světě není dostatek velkých zemí, které by do globálního soukolí nebyly zapojeny. Pořád tam prostor je, ale není tak velký, jako před pár desítkami let.
K tomu navíc alespoň v západním světě výrazně klesá porodnost a populace některých zemí dokonce začaly klesat. Nejsme schopni obnovovat ten nejkreativnější a nejvýkonnější výrobní faktor či přírodní zdroj, který máme, tedy lidskou kreativitu. A samotným tématem by mohl být nárůst populismu, který chce omezovat volný pohyb ať už věcí a služeb, anebo samotných lidí. Co nám tedy zbývá?
Můžeme bránit vysychání snadných zdrojů růstu. Postavit se proti populistickému zavírání ekonomik a omezování svobodného obchodu a migraci. Stále lze do globálního obchodu zapojit i celou řadu zemí, které to dnes nedělají, anebo jen velmi omezeně. Anebo mějme více dětí a dobře se o něj starejme. Pokud ani jedno z toho nezvládneme, anebo jen trochu, nezbyde nám nic jiného, než růst složitější cestou, tedy zlepšováním toho, co už máme. Vzdělanostní ekonomika, produktivita, vysoká přidaná hodnota... Mluví se o tom hodně v médiích, ale málokdo si dokáže představit, co to přesně znamená a jaká cesta k tomu vede.
Ekonomicky nejde o nic jiného, než že bychom měli pracovat za více lidí a nahradit všechny ty chybějící lidi a ekonomické vztahy. To jde udělat hned několika způsoby. Museli bychom být vzdělanější, lépe využívat technologie, anebo nebránit či naopak podporovat vytváření kapitálu, který se dále investuje pro efektivnější výrobu.
Sesbírali jsme si ono pověstné nízko visící ovoce. Byly to krásné a bohaté roky, kdy jsme si mohli dovolit zahazovat ekonomiky penězmi a zadlužovat se, aniž bychom se utopili v moři inflace. Teď už musíme sáhnout na špičku, a to bolí. Výsledky nejsou ještě navíc známé hned, ale často jsou to investice na roky či desetiletí. Být produktivnější není nic snadného. Není ale třeba propadat panice, v dějinách jsme se už vypořádali s většími výzvami.
