Můžeme se donekonečna hádat o tom, zda mít školné na vysokých školách, nebo ne. A pokud ano, tak v jaké výši a jestli odložené a s bezúročnými půjčkami. Určitě by si vysoké školy zasloužily i více peněz, ale to platí téměř univerzálně všude. Zajímavější otázkou je, jestli daný balík peněz využíváme správně.
Naše vysoké školství je postavené na hlavu. Akademici, kteří rádi píšou články, ale neradi učí, přednášejí studentům o výhodách dělby práce, zatímco skvělí učitelé, kterým moc nejde psaní, o výhodách dělby práce píšou články. Chováme se úplně opačně, než nám doporučuje věda, kterou sami studujeme a vyučujeme.
Každý, kdo chodil na vysokou školu, dobře zná extrémy z obou stran. Na jedné straně špičkové profesory, experty ve svém oboru, jejichž desítky významných článků byly přetaveny do knih přeložených do několika jazyků, ale jejich přednášky pro auly s největší kapacitou navštěvovalo jen pár lidí, které monotónní tříhodinové čtení profesorovy vlastní učebnice jako zázrakem neunudilo.
Na druhé straně vzpomínáme na nezapomenutelné učitele, kteří toho sice moc nevymysleli, nepyšnili se sbírkou titulů z obou stran jména, ale moudrost svých akademických kolegů dokázali předat tak poutavě, že si o tom dodnes na srazech po letech povídáme.
Pochopitelně existují i vzácné výjimky, kdy někteří pedagogové uměli skvěle oboje. Anebo bohužel ani jedno. Pointou výše napsaného je, že věda moc dobře ví o výnosech z dělby práce, ale v tom nejvíce vědeckém prostředí jako kdybychom na to úplně zapomněli. Skvělý učitel musí publikovat, jinak je škole pro akreditované obory k ničemu, a významný autor řady publikací zase kvůli garantování musí obvykle učit. Trochu se to lepší z jedné strany, kdy univerzity najímají plodné autory na vědecké úvazky, aniž by je tlačily do učení, pro dobrého učitele bez publikací ale místo není.
Celé to vede k perverznímu světu, kde se publikuje jen kvůli publikacím samotným, nikoli kvůli jejich obsahu. Odhaduje se, že 82 procent všech recenzovaných článků nikdo nikdy necituje, jsou to slepé vývojové větve, na kterých nikdo žádné další poznání nepostavil a ani nepostaví. A autoři to často vědí a je jim to jedno, potřebují si hlavně odškrtnout kolonku, že něco odpublikovali. Jinak by akademicky zemřeli. Ostatně právě heslo „publikuj, nebo zhyň“ (v angličtině libozvučnější „publish or perish“) se stalo mottem celé slonovinové věže.
Současný stav nikomu nepomáhá. Trpí učitelé, trpí studenti, trápí to samotné školy. Ve výsledku trpíme i jako společnost, protože z vysokého vzdělávání získáváme mnohem méně, než bychom za stejné peníze mohli dostat. A není to málo peněz. Dle Národní rozpočtové rady padne na vysoké školství celá pětina výdajů ministerstva školství, což je přibližně procento našeho hrubého domácího produktu. Rada navíc predikuje, že v delším období bude tento podíl růst. Máme skvělé výchozí podmínky pro změnu. Je to drahé, bude to ještě dražší a všechny dotčené skupiny to trápí. Složitější je najít cestu, kterou se ke změně vydat.
Bohužel je akademická sféra z velké části závislá na publikačním konsenzu v zahraničí, který změníme jen těžko. Změnit ale můžeme náš přístup k akreditacím. Nařízení vlády o akreditacích je ve své většině relativně volné a požadavky pochopitelné, místy ale školám svazuje ruce, třeba právě když přední vědci musejí učit a skvělí učitelé publikovat. Tam by se dalo začít hned, ostatně přesně tak to studenty v ekonomii učíme. Využijme dělbu práce.
