Na čísla vykládaná jako realitní mejdan se dá pohlížet i ze druhé, řekněme normální strany – tedy zájemců o vlastní domov. Ceny bytů za dva roky stouply o čtvrtinu, možná třetinu. Za byt 2+kk v osobním vlastnictví na pražském sídlišti, který stál předloni dva miliony, si nyní připlatíte možná i šest set tisíc – a pořád to nebude žádný zázrak.
Chcete místnost navíc? Tak se smiřte, že cena i na sídlišti začne atakovat číslo s trojkou na začátku. A to je cena, na kterou s průměrným pražským platem dostanete hypotéku jen tak tak, jestli vůbec.
Podle pouček se má investovat, když jsou ceny dole, a ne na rekordní výši. Ano, byt lze pronajmout, ale rozhodně ne za cenu, která hypotéku zaplatí. Sazby jsou nízko, ale dotyčný si musí půjčit o stovky tisíc více, čímž je efekt levné hypotéky vyvrácen.
Nazývat investicí něco, na čem bude dvacet let prodělávat, je tak ryzím eufemismem. Jenže Češi zvyklí slyšet na slevy mají pocit, že byty nyní kupují levně, a vůbec jim nevadí, že jsou nejdražší v historii. Absence povinné maturity z matematiky evidentně nese své ovoce.
Čtěte další zápisníky redaktorů E15:
