Jak praví klasik: hledíš-li dlouho do propasti, vhlédne pak propast i do tebe. Centrální bankéři dlouho hleděli do propasti uvolněné měnové politiky, která se v minulé dekádě ukázala jako zdánlivě elegantní řešení prakticky všech hospodářských problémů. Z extrémně levných peněz se stal všelék, což však samozřejmě má stinné stránky.
Finanční systém si vypěstoval nezdravou závislost na kontinuálních infuzích likvidity. Návrat inflace, kterou málokdo očekával, odhaluje celkovou vnitřní zranitelnost ekonomického modelu založeného na nízkých sazbách. Fed navíc doplácí na svou předchozí laxnost, která jej nyní nutí zrychlit kadenci zvyšování úroků.
Ještě v letních měsících někteří investoři doufali v takzvanou „neposkvrněnou dezinflaci“. Tedy maximálně příznivý scénář, ve kterém růst cen víceméně samovolně, bez větších zásahů odezní a ekonomika se vyhne recesi. V tuto chvíli však začínají i ti největší pochybovači chápat, že se úspěšný boj s inflací neobejde bez tvrdší monetární responze, která prohloubí ekonomickou bolest. Americká centrální banka v souladu se svou předchozí rétorikou zvedla již po třetí v řadě úroky o 75 bazických bodů. Přestože trh přisuzoval určitou šanci scénáři, že sazby vzrostou o rovný procentní bod, tato varianta nenastala. Nebyla by konzistentní s dosavadní praxí Fedu, který se snaží své kroky vždy s předstihem „telegrafovat“.
Jedním ze zásadních sdělení byla aktualizace takzvaného dot plotu, tedy oficiální projekce sazeb. Revidovaná verze naznačuje, že do konce roku zvedne banka úroky ještě pětinásobně. Terminální sazba zřejmě dosáhne 4,6 procenta a představitelé FOMC (Federální výbor pro otevřený trh) by ji na této úrovni měli ponechat během celého roku 2023. Centrální bankéři některým investorům, kteří zcela nepochopitelně upínali své naděje ke snižování úroků v příštím roce, rezolutně sdělili, ať na nižší úroky v dohledné době zapomenou.
I na tiskové konferenci naladil Powell na své poměry silně jestřábí tón. Odkázal se na sympozium v Jackson Hole, jež je považováno za moment obratu směrem k přísnější politice. Rovněž nezvykle přímo pronesl, že v tuto chvíli nikdo nedokáže říct, zda přijde recese. Vzpomeňme si na situaci před několika měsíci, kdy tvůrci monetární politiky úzkostlivě ubezpečovali trhy, že dokáží bez problémů zařídit hladké ekonomické přistání. Trh práce podle šéfa FOMC vykazuje známky nezdravého přehřívání a bez jeho ochlazení nelze na zkrocení pádivého růstu cen pomyslet. Taktéž zaznělo, že současné inflační peripetie nelze vyřešit bezbolestně.
Akcie předvedly ukázkovou volatilitu. Během dne rostly, bezprostředně po zveřejnění rozhodnutí Fedu otočily do negativního teritoria, zejména pod vlivem jestřábí revize dot plotu. Během konference burzy překvapivě opět posilovaly. Proč? Investoři se snažili v projevu hledat jakékoli holubičí nuance. Konkrétně zaznělo, že současná úroveň sazeb (tedy 3 až 3,25 procenta) může být považována za dolní hranici restriktivního pásma. To burziáni interpretovali tak, že by úroky neměly vzrůst příliš nad rámec oficiální projekce. To znamená, že se blíží úrokový vrchol a neměli bychom očekávat markantně vyšší sazby. Nicméně po skončení konference indexy uzavřely citelně v záporu, jelikož převážil názor, že k porážce inflace zbývá dlouhá cesta. Divoké pohyby ilustrují bezradnost investorů a jejich neschopnost orientovat se v novém úrokovém režimu.
Powellův projev můžeme považovat za doposud nejexplicitnější sdělení trhům, že na ně již centrální banka nebere ohled. Naopak. Prázdninový vzestup akcií byl pro politiku Fedu vyloženě negativní, jelikož přispěl k uvolnění podmínek financování. Centrální banka se naopak snaží o jejich utažení, s cílem utlumit ekonomickou aktivitu, a tím pádem i inflační tlaky. Pokles burz se tak změnil ze scénáře obávaného na scénář žádoucí.
Fed prozřel a uvědomuje si, že mylnou diagnózou inflačních tlaků jako přechodných spáchal kolosální chybu. Příklon k přísnější politice znamená pokus o záchranu pošramocené reputace. Dílčím pozitivem je, že hospodářská kondice je v tuto chvíli stále uspokojivá a bankéři tak mají ve svém konání poměrně volnou ruku. Nic ovšem netrvá věčně. V momentě, kdy se nezaměstnanost dostane na vzestupnou trajektorii, což je pro porážku inflace nezbytné, se mohou rychle ocitnout pod politickým tlakem. Tomu budou muset odolat. Historie sedmdesátých let ukazuje, že strategie „stop and go“, tedy zvyšování sazeb a jejich následné snižování, skončila katastrofálním odkotvením inflačních očekávání a prohloubila tehdejší krizi. Ve snaze znovu získat ztracenou důvěryhodnost musí Fed věnovat maximální úsilí tomu, aby se této ještě závažnější monetární chybě vyhnul.
Autor je portfolio manažer společnosti Cyrrus
