Jednak jsou to vcelku srozumitelné důvody, navíc prý podložené nově objevenými dokumenty. I kdyby jim nebyla prokázána přímá odpovědnost za zabíjení lidí, kteří se snažili opustit zdejší komunistické ghetto, i samotná nečinnost – tedy nevyužitá možnost těmto praktikám zabránit – může být trestným činem. Podobně jako je tomu u jiných skutků, například u neposkytnutí pomoci při dopravní nehodě. Byť o vině či nevině musí samozřejmě rozhodnout až soud.
Jde spíš o to, zda se do dalšího pokusu o potrestání prominentů komunistického režimu vůbec pouštět. Na námitku vysokého věku lze říct, že přeci není nutné trápit je pobytem v žaláři. Případné potrestání by mohlo být především symbolické. Pokud nebudou alespoň některé zločiny minulosti potrestány, nebude historie uzavřena.
A podobně je to u námitky, že je to už dlouho – řeší se období let 1976 až 1989 – a naše země je naštěstí dál. Jenže relativizace komunistické minulosti je věcí až příliš současnou. A nejde jen o události spíše bizarní, jako je shodou okolností v pondělí křtěná kniha „Převrat“ s podtitulem „Pravda, fámy a lži o 17. listopadu“, do níž právě vedle Miloše Jakeše a Lubomíra Štrougala přispěl například i nynější prezident Miloš Zeman.
V době, kdy je někdejší členství v KSČ u vrcholných vládních činitelů přehlíženo mávnutím ruky a zdokumentovaná spolupráce s StB brána jako „tvrzení proti tvrzení“, není na škodu si připomenout, kdo tehdy nesl hlavní odpovědnost. Nic víc, nic míň.
