To pokušení bylo asi příliš silné. „To je bordel, co ten Babiš udělal...to je debil, pardon, s prominutím.“ Věta, kterou ministryně práce Jana Maláčová pronesla před televizní kamerou, se pochopitelně stala hitem.
A také předmětem četných vyhraněných komentářů. Tady totiž nejde jen o samotné peprné sdělení a personální integritu paní ministryně. Jde také o novinářskou etiku a potažmo právo na soukromí. A přinejmenším dvě posledně jmenované věci utrpěly.
Problém je jasný. Ministryně nejspíš netušila, že kamera ještě natáčí, anebo že to bude zveřejněné. Jinak by to řekla přímo, a ne pouze mimoděk při odchodu. Její slova se ale dostala ven v nedělním pořadu 168 hodin v České televizi na závěr úvodní reportáže o selhání státu v boji se šířením koronaviru.
Pokud to tedy opravdu nebylo se svolením, či snad dokonce záměrem dotyčné, je to přešlap, kterému by se mělo vyhnout každé médium. Natož veřejnoprávní. Těch rovin je tam ale víc.
Ponechme stranou hodnocení toho, co premiér je, či není. Anebo za co v současné koronavirové krizi může a nemůže. To je na jinou debatu. Zarazí ale už jen to, že paní ministryni nevadí sedět ve vládě s člověkem, o kterém má tohle mínění, navíc se svým nadřízeným.
A důstojné není – zvlášť pro člena vlády – takhle mluvit ani o premiérovi. Sice před vypnutými kamerami, ale pořád veřejně (v pondělí to Jana Maláčová tlumila vysvětlením, že "šlo o vyjádření v emocích"). I když je to Andrej Babiš, který navíc občas mluví o svých kolezích ještě vulgárněji – mimo jiné právě debilem měl před pár lety podle záznamů uniklých do médií nazvat Lubomíra Zaorálka. Prostě koaliční idylka...
Zpátky ale k jádru problému. Zveřejnění slov, která člověk utrousí jen tak, je laciné a podpásové. Jak to na Twitteru například shrnul režisér Jan Hřebejk: „Osobně z toho mám trochu pocit trapnosti, protože podobně lze někdy nachytat skoro každého.“
Je to drobný zásah do soukromí, která se dá dovést mnohem dál. Třeba k oblíbenému zveřejňování odposlechů, buď uniklých či rovnou ilegálně pořízených. Ale hlavně, že se národ může bavit třeba intimními přezdívkami, které tam zazní…
Myslím, že škodolibé potěšení nad ulevením si paní Maláčové "mimo záznam", bohužel nevyváží ten další kamínek nedůvěry, v tomto případě mezi novinářem a politikem. Osobně z toho mám trochu pocit trapnosti, protože podobně lze někdy nachytat skoro každého.
— Jan Hřebejk (@JanHrebejk) October 19, 2020
Existují v těchto případech výjimky? Nejjednodušší a nejzásadovější by bylo říct, že ne. Je to ale o citu. Například, když jde o silný veřejný zájem. Anebo nejde o nic osobního. Třeba když uniklo, jak někdejší americký Ronald Reagan vtipkoval, že za pět minut začíná bombardování Sovětského svazu (ale možná by někdo i tohle rozporoval, ta hranice je tenká).
Každopádně, pro každého reportéra ČT, který se teď půjde Jany Maláčové na něco ptát, to asi nebude příjemný okamžik.
