Rozhodnutí Soudního dvora EU, který vyčinil Česku, Polsku a Maďarsku za odmítání přijmout úředně přerozdělené uprchlíky, se čekalo. Postoj byl v rozporu s unijní legislativou. Je ovšem pravděpodobné, že čtvrteční verdikt nebude mít na nás ani na zbývající země žádné praktické dopady. Neměl by však zapadnout.
Soud konstatoval, že chápe obavy zmíněných tří zemí o bezpečnost, která by mohla být povinným přijetím uprchlíků podle stanovených kvót ohrožena. Došel ale k závěru, že systém umožňoval jednotlivci, u nichž by bezpečnostní riziko hrozilo, odmítat. To ale nemění nic na tom, že zpochybnil jednu z klíčových charakteristik státu. Tedy právo rozhodovat, kdo na jeho území může vstoupit a žít tam.
Svým způsobem je to porušení veškerých historických definic státu. Ať už od Machiavelliho, Webera či Hegela. Na druhou stranu je to v souladu s unijními předpisy. Právě tento rozpor je třeba vidět, v tom spočívá význam verdiktu evropského soudu. V tuto chvíli je vlastně podružné, jaký názor člověk zastává. Jestli oceňuje přístup české vlády – třebas jinak kritizované – za neústupnost v otázce vynucovaného přerozdělování uprchlíků. Anebo považuje tento přístup za hyenistický. A „neevropský“.
Koronavirová krize bude mít možná dopad i na podobu Evropské unie, protože v rozhodovacích procesech u restriktivních opatření vyjevila silnou roli jednotlivých států, která se v posledních letech mohla zdát potlačována. Čtvrteční verdikt možná bude brzy zapomenut, třeba jen zvýší odpor k unijnímu projektu u jeho latentních odpůrců. To ale není všechno. Jakkoliv pro nás nevyznívá pozitivně, je to možná dobrá příležitost si uvědomit, co všechno členství v EU obnáší. A pro propagátory přístupu „ever closer Union“ vzkazem, aby dali nohu z plynu.
