Manévrování premiéra Andreje Babiše kolem jakési bankovní daně je ukázkovým příkladem jeho způsobu vládnutí. Obracení, kličkování, vyvolávání nejistoty, podvolování se koaličním partnerům, přebíjení jejich nápadů vlastními, anebo jejich okaté odmítání. Vždy podle momentální potřeby. Poněkud divoký modus operandi, který se mu ale už tolikrát osvědčil, že by bylo škoda ho opouštět. Zvlášť pokud jde o tak citlivé téma, jako příliv dodatečných zdrojů do státního rozpočtu, navíc z vesele prosperujícího bankovního sektoru.
Banky mají vysoké zisky a velkou část jich vyvádějí do zahraničí ke svým „matkám“. Tak tomu je. Ale zároveň tu platí daně a jsou stabilním prvkem české ekonomiky. Ani na toto by se nemělo zapomínat. Stejně tak jako na skutečnost, že řada z těch velkých skončila v zahraničních rukách za vlády sociální demokracie, která se je nyní snaží podojit – nic proti zmíněné privatizaci, to jen naokraj.
Občas je dobré se na věci podívat z nadhledu a toto je přesně ten případ. Bezprostředním důvodem pro zdanění bankovního sektoru jsou různé rozhazovačné nápady vládní koalice a zpomalující růst ekonomiky, což v rozpočtu začíná vytvářet nebezpečné pnutí. A výmluvou je, že banky mají „příliš velké zisky“. I kdybychom na tuto tezi přistoupili, jde stále s ohledem na zisky o relativní sdělení a při pohledu na princip o nedostatečné oprávnění. Proč trestat banky – či kohokoliv jiného – nějakou dodatečnou daní?
A je vcelku jedno, zda jde přímo o bankovní daň, anebo nějakou formu „dobrovolných“ příspěvků na základě výše aktiv, které by putovaly do jakéhosi národního investičního fondu. Neboli o přinucení privátního sektoru, aby se spolupodílel na vládních – a tedy státních – projektech. Trošku to připomíná válečné reparace, jen ta vina – pokud jí není „příliš velký zisk“ – tam schází.
Pokud by banky byly nějakou formou dodatečné daně zatíženy, je samozřejmě těžké dopředu odhadovat, zda a nakolik by to dopadlo na jejich klienty. Jestli by to promítly do úrokové sazby u hypoték či úvěrů, anebo by to rozmělnily i do dalších aktivit a vzhledem ke konkurenčnímu prostředí utlumily. Jisté je, že nějakou formou by se to projevilo. A v neposlední řadě by to znamenalo konec další odluky od státu – tentokrát v případě bankovního sektoru. Což ale premiérovi, který klade rovnítko mezi svůj byznys a vládní politiku, vlastně ani nevadí…
