Přístup ministra Chovance k uprchlíkům na českém území je skutečně podivuhodný. Na jedné straně zuby nehty hájí životní podmínky za žiletkovými dráty, na druhé slibuje, že bude ještě lépe. V neblaze proslulém táboře v Bělé by dokonce měla být speciální sekce pro rodiny s dětmi.
Zcela přitom zapadá otázka, proč uprchlíci v českých detencích vůbec jsou. Jestliže v Česku nepožádají o azyl, české úřady, které je do lágrů zavřely, je po pár týdnech zase beze slova propustí – lehčí o několik tisíc korun a osobní věci, zato bohatší o nepochopitelný traumatický zážitek ze „svobodného světa“.
Vězněním by se měla vymáhat pravidla, která fungují. Až budou lágry součástí třeba tvrdého, ale hlavně funkčního azylového systému, třeba se s nimi půjde nějak smířit. Jestliže si ale Česko s putujícími uprchlíky neví rady, neumí je kvůli vlastním administrativním nedostatkům přijmout ani vrátit, pak by si mělo umět odpustit žiletkové dráty.
