„Nebude mu to stačit. Usiluje o absolutní moc. Politické protivníky bude zastrašovat. Zahraničněpolitická izolace republiky se prohloubí. Vyostří situaci v regionu.“ To jsou postřehy západního tisku, z něhož čiší skepse. Aby také ne. Turecko, člen klubu G20, mělo před pár lety silně našlápnuto do Evropské unie. A třebaže je stále kandidátem, tyto časy jsou pryč. Také díky Erdoganovi.
Kontroverzní šedesátník, šéf proislámské Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) vystoupal v každém případě na svůj dosavadní vrchol. V úvodním kole získal absolutní většinu a z obou soupeřů udělal statisty. Zlé jazyky připomínají, že ho do Atatürkova paláce vynesly především hlasy sociálně slabších Turků.
Nicméně i to má své důvody. Platná většina, která mu dala hlas, měla totiž dvojí motivaci. V relativně stabilním uspořádání, které Erdogan zavedl, si může zranitelnější občan připadat chráněný a hájený. Lístky střední a vyšší třídy je zas třeba brát jako uznání za fakt, že je turecká ekonomika nejsilnější mezi rychle se rozvíjejícími trhy. A rozmach mocnosti na Bosporu přisuzují lidé právě Erdoganovi. Muž, jenž vládne od roku 2003, se netají ambicí udělat za těmito časy tlustou čáru. Hlásá proces sociálního smíru, na jehož konci si mají být Turci rovni bez ohledu na svůj původ a víru.
Co vypadá jako jeho výhoda, může však být rizikem. Nové hlavě státu nestojí v cestě žádný vyzývatel. Každý jeho krok bude přesto pečlivě sledován. Tím spíše, že se nespokojí s reprezentační rolí. Již dost mocný Erdogan chce být ještě mocnější, nejlépe po americkém nebo francouzském vzoru.
Zatím má smůlu. Sedí na trojnohém koni, protože mu nepatří potřebná dvoutřetinová většina v parlamentu. Bude-li se přesto chovat, jako by ji měl, hrozí Turecku vnitřní krize. V ní by mohly narazit plány na přivádění kurdské ropy a izraelského zemního plynu do Evropy, které mají snížit závislost na Rusku a Íránu. To může vyvolat znepokojení, zda nebyla předešlá epocha šťastnou dobou s ručením omezením.
Jsou to možná předčasné úvahy. Silný Turek zůstává silný a povede dalších 77 milionů. Mluvíme o zemi, jejíž námluvy s Evropou (a naopak) vedly k vzájemnému odcizení. Přesto se s ní musí počítat a spolupracovat. Stejně jako s prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem.
