Igor Záruba: Prodloužená agónie aneb Trápení trvá

řecký ministr financí Euclid Tsakalotos (vlevo) a premiér Alexis Tsipras

řecký ministr financí Euclid Tsakalotos (vlevo) a premiér Alexis Tsipras Zdroj: ctk/AP

Kolega ekonom, který se právě vrátil z dovolené, na níž si zakázal pracovat, to shrnul poměrně výstižně: „To mi hlava nebere!“ Pochopitelně měl na mysli dění kolem předluženého Řecka a licitace o jeho setrvání a odchodu z evropské měnové unie. Hlav, které to berou, mnoho není. Veletoč premiéra Alexise Tsiprase od referenda, které odmítlo další úsporná opatření, k prosazení parlamentního souhlasu s tvrdými reformami zvedá obočí expertů stejně jako laiků.

Pomiňme geopolitické důvody, kvůli nimž se Evropa rozhodla dát Řekům další šanci. A nerozebírejme ani výkřiky samozvaných odborníků na grexit typu „Odejděte!“, „Nikdy jste euro mít neměli“, „Dluhy se mají platit“ a „Měřme všem stejně“. Podívejme se raději na důsledky posledních turbulencí.

Nakonec skončíme u pojmů jako nedůvěra, strach a pesimismus. Vzato popořádku, věřitelé Řekům nevěří, třebaže bič na ně existuje a je ode dneška v chodu. Zadruhé mnohé členské země EU se s ohledem na tvrdý postup Německa a tamního ministra financí Wolfganga Schäubleho bojí Berlína a jeho mocenských praktik. A do třetice ani sami Řekové, stejně jako zainteresovaná část světa nevěří ve šťastný konec už tak dost bizarního příběhu.

Snaha kancléřky Angely Merkelové o zachování, potažmo oživení důvěry ve společnou měnu nevyšla. Její opakované tvrzení, že nejhorším dopadem aktuální krize by mohla být případná malomyslnost, mělo za následek přesný opak: víru pod tíhou úmorných jednání a střídání nálad nahradila skepse. To platí i pro vztahy mezi státy. Napětí mezi lídry eurozóny se dalo v minulých dnech krájet, prosakující detaily ze 17hodinového speciálního rokování v Bruselu jsou výmluvné. Podobně jako hojné protiněmecké hastagy na Twitteru, jmenovitě třeba #Thisisacoup a #BoycottGermany. Od konce druhé světové války nebylo v médiích tolik přímých či skrytých odkazů na nacistické časy jako nyní, shodují se pozorovatelé.

Těch, kdo doufají ve zdárný konec řeckého příběhu, je pramálo. Řecko, pokud nedosáhne na odpuštění dluhu, své závazky nikdy nesplatí – nemá z čeho. Nová pouta ho dále přidusí, místo aby jej postavila na nohy. Natož aby se země vrátila k modelu řízení před eurem, kdy jako celek jakž takž fungovala.

A věřit této či jiné řecké vládě, že to s prováděním nápravy myslí vážně? Ale kdeže… Konzervativní premiér Kostas Karamanlis (2004–2009), který přivedl zemi na pokraj prvního bankrotu, opatrné reformní apely nevnímal a hrál o sto šest na Playstation. Jeho nástupce, socialista Jorgos Papandreu, začal používat proti Bruselu dav. Zbyly po něm trosky vládní strany Pasok a rozložená řecká levice vůbec. Tsiprase a jeho Syrizu dost možná čeká stejný osud. Co bude následovat, někteří tuší, jiní možná i vědí. Jisté je jedno: záruční lhůta pro dosavadní model „Řecko v eurozóně“ dávno prošla. Další výměnný obchod s Bruselem je jen prodlužováním agónie.