„Po celý den nebylo v budově rady nic rozumného k snědku,“ vysvětlil bulváru Bild jeden ze členů delegace, proč si jeho šéfka vyrazila na proslavené hranolky. „Chtělo to něco dobrého na nervy,“ shodli se komentátoři s odkazem na to, že v paláci Justus Lipsius nebyl pouze hlad, ale také hustý vzduch.
Bezesporu byl. Skutečností ovšem je, že i když se atmosféra pročistila a unie si nad sobotním ránem mohla oddychnout, že o ostrovní království zatím nepřišla, nejistota zůstává. S tím rozdílem, že se hra o Británii přesouvá z Belgie za kanál La Manche. Byla to ostatně německá kancléřka, byť hladová či unavená, která se trefila do černého: „Přeji Davidu Cameronovi, aby se mu povedlo Británii přesvědčit.“
Tvrdá práce
Jinak řečeno, aby britský premiér dokázal svým spoluobčanům vysvětlit, že členství v euroklubu pro ně pořád ještě má více výhod než nevýhod. A to bude zatraceně tvrdá práce. Vůdce konzervativců zabodoval v loňských všeobecných volbách slibem, že vypíše referendum o členství Britů v Evropské unii.
Nyní, když se mu povedlo vnutit ostatním lídrům alespoň část svých požadavků, které si jeho země předem vymínila, má dveře k dodržení svého slova otevřené. A vstoupil do nich čelem: hlasování se má konat už 23. června. Jenže některé okolnosti se za poslední dobu změnily.
Může se docela dobře stát, že po výsledném „ne“ setrvání v EU se odporoučí Cameron. Čili politik, který vyhrál křeslo kritikou Bruselu, a zároveň muž, jenž se ocitl v roli někoho, kdo má po nemastném neslaném vítězství na summitu apelovat na lidi, aby nikam neodcházeli a hlasovali pro setrvání ve svazku.
Cameron se vyhlášením brzkého termínu referenda dostal pod tlak. Času na vysvětlování už není moc.
Nebezpečí číhá v Cameronových vlastních stranických řadách. Ze silných domácích vah se za brexit staví ministr spravedlnosti Michael Gove, o němž se mluví jako o Cameronově nástupci. Premiéra naopak podporuje ministryně vnitra Theresa May. Oběma, stejně jako jejich stoupencům, musí Cameron začít srozumitelně vysvětlovat, čeho v Bruselu dosáhl, v čem je to pro ně dobře a co z toho plyne pro Británii jako celek.
Pořád jde o hodně. Politologové varují, že by odchod ostrovní mocnosti uvrhl unii do největší krize v její historii. Britské a zahraniční firmy se bojí fatálních následků pro své podnikání. Oponují jim hlasy z londýnské City. Další tlak se odvíjí od oznámeného data, času na rozhodování a přesvědčování není moc. Tím spíše, že se Evropa prohýbá pod stále méně zvladatelnou imigrační vlnou.
Zůstaneme-li u stravovací terminologie, šlo v Bruselu o předkrm. Hlavní chod teprve přijde. Upečeno není ani zdaleka.
