Infraclima: Elektrárny nepotřebujeme, investujme do úspor

Rybář se narodil jako Michael Viktor Schiller uprostřed druhé světové války do židovské rodiny. Většina jejích členů nepřežila holokaust a heydrichiádu. Dědem Michala Rybáře byl proslulý lékař Viktor Schiller, který za první republiky vybudoval ve Vlašimi sanatorium na léčbu kostní tuberkulózy a posléze se zasloužil o založení léčebného ústavu v nedalekých Kladrubech. Jeho bratři Max a Marold měli ve Vlašimi továrnu na boty.

Viktor se ale otevření kladrubského ústavu nedočkal. Pro svůj původ (ač vyznáním evangelík) se dostal do spárů gestapa a později ho Němci zastřelili za schvalování atentátu na Heydricha. Ve stejný den byla v koncentračním táboře v Ravensbrücku zavražděna i jeho žena. Oběma u nacistů přitížilo i přátelství se sudetoněmeckým sociálním demokratem Wenzelem Jakschem, který se v sanatoriu léčil.

Své si užil i jejich syn a rovněž lékař Friedrich Schiller, který skončil v internačním táboře v Lípě na Vysočině a válku přežil jen shodou náhod. Právě on si po válce zvolil raději české příjmení, které předal i synovi. K paradoxům českých dějin patří, že Friedrich Schiller vulgo Rybář emigroval v roce 1969 právě do Německa, kde se stal opět Schillerem. Jeho syn Michal Rybář zůstal v tuzemsku a české příjmení si ponechal. I on našel o mnoho let později záchranu v Německu, ale to už je byznysový příběh.

Vodu do plastu

„Jsou lidé, které ženou dopředu nějaké tvůrčí schopnosti, někdy i tvůrčí neschopnosti, zkrátka tvůrčí touhy. Ty myšlenky jsou většinou prosté a přitom někdy mění svět. A když se těmto lidem daří, tak vytvářejí i zisk a mohou být i bohatí. Ale ten motor, který je pohání, není primárně touha tvořit zisk, ale něco změnit a něco posunout,“ říká Rybář o důvodech, proč se na přelomu osmdesátých a devadesátých let vrhl na podnikání.

Základnu si ale začal budovat už za socialismu. Po vyhazovu ze strojní průmyslovky strávil tuto éru v dělnických profesích, mimo jiné v loděnicích. Nakonec se z něho stal pomocný instalatérský dělník, který obtěžoval nejrůznější instituce zlepšováky. Prosazoval například náhradu ocelových vodovodních rozvodů plastovými. Vymyslel svářečku plastových trubek a jezdil po republice školit kolegy.

„Stalo se to naprosto běžnou technologií, jiné roury než šedivé už dnes nenajdete,“ říká Rybář. Na plastových rozvodech chtěl založit své podnikání hned po revoluci, brzdil ho ale nedostatek peněz.

„Na jedné straně si můžete tvůrčím způsobem hrát a na druhé straně potřebujete prachy. Můj začátek se hodně blížil klasickému byznysu a méně tomu tvoření,“ vzpomíná Rybář na dobu, kdy první peníze vydělal prodejem záchodových mís a umyvadel. I za pomoci úvěrů pak vybudoval v Zápech u Prahy továrnu, která vyráběla vše potřebné pro potrubní systémy, až narazila na kapacitní hranici. Tržby dosahovaly dvě stě milionů korun a přišel čas na expanzi.

Zásah státu

Rybář proto přikoupil nedaleké pozemky a začal budovat zcela novou fabriku. Narazil ale na odvrácenou stranu neomezených možností devadesátých let. Po dokončení nové továrny stát zpochybnil vlastnictví pozemku, který byl údajně vydán restituentovi neoprávněně. Rybář přitom byl od restituce už několikátým majitelem. „Stát mi tam pak zakázal cokoli dělat. Přitom jsem úvěr platil dál, stroje mi mezitím rozkradli a banka vypověděla všechny úvěry. Tím jsem vlastně skončil,“ líčí svou tehdejší situaci. O náhradu škody se soudí dodnes.

Spásu tehdy našel v Německu, kde sehnal úvěr 400 tisíc marek. Vrátil se do starého areálu a pomalu dal firmu zase do kupy. Mezitím se mu ale vzdálila konkurence. „Já jsem zůstal na svých tržbách, oni ale vyrostli na pětinásobek,“ říká Rybář.
V roce 2008 proto firmu Instaplast Praha prodal nadnárodní skupině Pipelife. Ponechal si ale nemovitosti, Pipelife tak je u něho v nájmu. Později koupil zpět nástrojárnu, kterou považuje za základ pro kreativní hrátky s materiály. A vrhl se plně do vývojové činnosti ve společnosti Infraclima, která se zaměřuje na úsporné vytápění.

Nejen kapiláry

„Čím více zvětšujete plochu vytápění, tím nižší teplota stačí,“ uvažoval Rybář. Začal zkoušet kapilární systémy vytápění a chlazení, kdy je kapilární rohož umístěna do podlahy, stěn i stropu místnosti. Tím se vytváří efekt jeskyně, kde je celý rok konstantní teplota. V kapilárách koluje voda o teplotě 22 stupňů v zimě i v létě.

Díky tomu je možné více než polovinu tepla získat ze sluneční energie, druhou pak pomocí tepelného čerpadla s vysokou účinností. „Úspora energie je až 98 procent, tedy větší než u nyní módních energeticky pasivních domů. My vůbec nepotřebujeme komíny na domech, jaderné elektrárny, uhlí či biopaliva, ale potřebujeme investici do úspor,“ tvrdí Rybář, který ve své nové firmě za několik let systém vyladil podle svých představ.

Nezaskočí ho ani otázka, jak se na stěnu protkanou kapilárami s vodou pověsí obraz. Stačí prý odškrábnout tenkou vrstvu omítky a trefit se hřebíkem mezi kapiláry.

V případě nehody lze kapiláru snadno zavařit. Systém pro středně velký dům stojí kolem 600 tisíc korun, od toho je ale třeba odečíst náklady na kotel, radiátory a další prvky klasického ústředního topení. Takových realizací už má Infraclima za sebou několik desítek. K tomu firma pracuje pro automobilový průmysl a zbudovala experimentální skleník, kde své systémy testuje a odkud prodává květiny a byliny.

Rodinné jméno Schillerů se zároveň opět točí kolem ústavu v Kladrubech. Zatímco ještě v roce 1998 sem doktora Friedricha Schillera ani nechtěli pustit, dnes se Michal Rybář přátelí s ředitelem Josefem Hendrychem a zakladatel Viktor Schiller zde má pamětní desku. Část pokojů je vybavena technologií firmy Infraclima.

Životní příběh Michala Rybáře by nebyl úplný bez zmínky o nejlepším příteli člověka. „Pes je zázrak. Přivítá vás, i když jdete vysypat koš. Potěší dítě a udrží starého člověka při životě. Zušlechťuje člověka,“ říká chovatel jezevčíků. I proto kupuje potřebným asistenční psy a hradí jejich výcvik. Pomoc se totiž podle něj nemá vracet tomu, kdo pomáhá, nýbrž posílat dál. „A mně bylo v životě mnohokrát pomoženo,“ uzavírá podnikatel a experimentátor v jedné osobě.