Jack Lew bude možná muset brzy změnit některé ze svých zvyků. Jako ortodoxní Žid třeba zásadně nepracuje o šábesu. Už když působil u prezidenta Billa Clintona jako ředitel Úřadu pro rozpočet a správu, kolovala o něm historka, kterak se mu nemohl dovolat ani sám prezident. Clinton si prý neuvědomil, že se ho snažil dohnat zrovna šestý den v týdnu.
Lew vždy raději působil ve washingtonském politickém zákulisí. Teď na něm bude hodně záležet, zda se na druhé funkční období Baracka Obamy bude pohlížet jako na úspěch, nebo jako na promrhané čtyři roky. Na rozdíl od jiných ministerských kolegů se dostane do centra pozornosti záhy po nástupu.
V půlce února USA vyčerpají dosavadní limit pro zadlužení. Na konci února přestane platit prozatímní dohoda o odkladu drastických škrtů, které měly změnit rozpočtovou politiku od letošního 1. ledna. Navýšení dluhového stropu a fiskální reformu, která by měla vést ke snižování obřího deficitu, přitom bude muset Lew dojednat s Kongresem, kde mají navrch opoziční republikáni.
Do rozpočtové bitvy vstoupí nový ministr financí s pověstí rozpočtového experta, ale také pedanta, který si na jednání často bere černé šanony plné čísel, jimiž přivádí protivníky k zoufalství. I proto si republikáni po hádkách o navýšení dluhového stropu v létě 2011 stěžovali, že Lew v pozici šéfa prezidentova Úřadu pro rozpočet vždy jen přišel a poučoval je, místo aby hledal kompromis. Republikáni se ho údajně v jeden okamžik snažili z vyjednávání vyloučit. Demokraté Lewa bránili slovy, že na jeho propracované argumenty republikáni prostě neměli co říct.
O rozpočtu ví vše
Rodák z newyorského Queensu poprvé přičichl k politice demokratů, když mu bylo dvanáct a roznášel letáky prezidentského kandidáta Eugena McCarthyho. Do Washingtonu přijel v roce 1973 jako osmnáctiletý. O šest let později nabrala jeho kariéra nový směr. Díky svému spolubydlícímu Ari Weissovi se přes post politického poradce v řídícím výboru demokratických poslanců dostal do týmu šéfa sněmovních demokratů, vlivného Thomase O’Neilla.
Demokratický výbor se v té době zabýval federálním rozpočtem, daněmi a výdaji na zdravotnictví. I když Lew nechtěl být zrovna rozpočtovým expertem, nakonec se z něj takový specialista stal. Brzy pochopil, jakou moc má ten, kdo může ovlivňovat státní pokladnu a její výdaje, píše americký list National Journal.
V roce 1983 byl jako O’Neillův poradce přímo u jednání s administrativou Ronalda Reagana o stabilizaci státního důchodového systému. Dohoda mezi O’Neillem a Reaganem zvedla sociální odvody z mezd a snížila důchody. Obě strany ji tak mohly prezentovat jako své vítězství. Pro Lewa to byla cenná zkušenost. „Jack pochopil, jak je důležité, aby se obě strany cítily jako vítězové. Ví, že dosáhnout více než poloviny toho, co chce, není porážka, ale výhra,“ říká bývalý Reaganův poradce Ken Duberstein.
Ve druhé polovině devadesátých let minulého století stál jako šéf Úřadu pro rozpočet v Clintonově administrativě u reforem, které přehouply federální bilanci z deficitu do přebytku. Jejich součástí byly škrty ve zdravotní péči pro seniory Medicare, snižování daní, ale také vytvoření programu dětského zdravotního pojištění. Když se Clinton loučil s Bílým domem, hospodařila vláda s přebytkem čtvrt bilionu dolarů.
Za Obamy federace každý rok utrácí o bilion dolarů více, než kolik vybere na daních. Navíc jednání s republikány zdaleka nebude takové, jak byl Lew zvyklý v minulosti. Ani jedna strana není ochotna přistoupit na skutečnou a bolestivou reformu, která by udělala pořádek ve výdajích a daních. Místo toho se problém jen odsouvá.
Britský týdeník Economist dokonce o amerických politicích napsal, že v lecčems začínají připomínat evropské státníky, kteří (ne)řeší evropskou dluhovou krizi. Lew je ovšem tak trochu jeden z nich. Od roku 2010 do roku 2012 byl Obamovým hlavním rozpočtovým vyjednávačem. Takže se na neschopnosti vyřešit fiskální problém také podepsal.
Tvrdý hráč
Bývalý republikánský senátor Judd Gregg popisuje Lewa jako typického odborářského vyjednávače: „Nedaruje vám vůbec nic, pokud nemusí.“ Nejvíce mu záleží na sociálních programech jako Medicare a státní důchodový systém. V nich bude ochoten škrtat jen výměnou za adekvátní cenu. A tou může být pouze republikánský souhlas se zvýšením daní.
Lew věří, že rozpočtové škrty se musí dělat velmi citlivě – raději skalpelem než řeznickým nožem. „Rozpočet je jako gobelín. Když je hotový, ukazuje naše národní naděje a sny,“ tvrdí absolvent Harvardovy univerzity.
K potřebným změnám se v minulosti vyjadřoval několikrát. Prý nehodlá škrtat ve výdajích na školství, inovace a infrastrukturu, které mohou povzbudit budoucí hospodářský růst. Ekonomy tolik skloňovaný státní důchodový systém, který není připraven na masové stárnutí obyvatelstva, podle Lewa změny potřebuje, ale ne proto, že by mohl za dnešní deficit. „Je to vážný problém, protože systém musíme zabezpečit tak, aby fungoval příštích 75 let,“ tvrdí.
Podobně se staví i k reformě zdravotní péče pro důchodce, která je rovněž nutná kvůli stárnutí obyvatelstva. Republikánský nápad, aby staří lidé dostávali finanční příspěvek od státu na pořízení komerčního pojištění, odmítá. Zároveň dodává, že ve státních výdajích se nedá škrtat tak, aby se to nikoho nedotklo. „Pokud ale máme vybrat mezi placením férové ceny za léky a tím, že necháme staré lidi na pospas osudu, myslím, že to nebude těžká volba,“ říká Lew.
Slibnější dědictví
Lew nahradí ve funkci bývalého šéfa newyorského Fedu Timothyho Geithera. Ve srovnání s ním bude mít podle analytiků jednu nevýhodu. I když si prošel tříletou kariérou v Citigroup, nemá dostatek zkušeností s finančním sektorem, jehož regulace spadá pod ministerstvo financí. Na Wall Street také nemá žádné spojence. Obama však tuto slabost může vyřešit jmenováním jeho náměstka, který potřebné konexe má.
Lew není ani výraznou a známou osobností ve finančních a byznysových kruzích jako třeba jeho předchůdci Henry Paulson, Jack Rubin či Lawrence Summers. „Ale má i výhodu. Na rozdíl od většiny demokratických politiků není vnímán jako nepřítel byznysu,“ říká v National Journal nejmenovaný finančník. Pokud Lew jako kandidát projde schvalováním v Senátu, bude to pro Wall Street a velké korporace dvojí signál. Jednak ten, že finančníci už nebudou mít na ministerstvo tak snadný přístup jako v minulosti, a za druhé ten, že Bílý dům se chce v příštích letech soustředit hlavně na daně.
Oproti Geithnerovi má při plnění klíčového úkolu, který mu Obama svěřil, na své straně ještě jedno plus. Zatímco Geithnerovi se ekonomika a finanční sektor téměř rozpadaly pod rukama, Lew zdědil hospodářství, které pomalu vytváří nová pracovní místa a roste, byť velmi mírným tempem. Velká část tohoto růstu je sice koupená na dluh díky obřímu vládnímu deficitu, pořád je ale Lew při prosazování fiskální reformy v lepší pozici než třeba někteří Evropané, kteří musí škrtat v době, kdy ekonomika neroste ani s pomocí rozpočtových schodků.
Jacob Joseph Lew
» narodil se před 57 lety v newyorské čtvrti Queens
» po studiu chtěl být novinářem, aby mohl upozorňovat na nespravedlnost ve světě, nakonec se stal poradcem demokratických poslanců a poznal, jakou moc mají ti, kdo rozhodují o federálním rozpočtu
» má pověst předního rozpočtového experta, byl u reformy důchodového systému v roce 1983 i u zatím posledního tažení proti rozpočtovému deficitu za prezidenta Billa Clintona
» je ženatý a má dvě děti
Nový šéf největší státní pokladny zklamáním
