Většina školáků, až na výjimky, se tento týden vrátila do téměř standardního školního režimu. Tedy pokud pomineme nový normál s povinností testování, roušek a dalších opatření. Možná je nejvyšší čas si položit otázku, proč zrovna české děti byly doma tak dlouho. Jsem rád, že se otevírají obchody, zahrádky restaurací. Rozumím fanouškům, že chtějí na fotbal. Ale proč byly děti pořád doma, tomu opravdu nerozumím. Souhlasím s předním českým psychiatrem Cyrilem Höschlem, že rok je pro mladou generaci strašně dlouhá doba. Hlavně proto, že zcela přišla o skutečné kontakty.
Česká republika se uchýlila k nejpřísnějšímu lockdownu směrem ke školní výuce a mimoškolním kroužkům ze všech evropských zemí. Zpráva České školní inspekce říká, že během lockdownu zůstalo z nějakého důvodu až 11 tisíc žáků úplně mimo školní výuku. Ano, epidemiologická situace nebyla v Česku od podzimu vůbec dobrá. Nevím však, zda bylo nutné držet děti doma kontinuálně, fakticky zcela bez fyzického kontaktu.
ČSOB i Česká bankovní asociace jsou aktivní v oblasti finančního vzdělávání, které šlo v době lockdownu zcela stranou. Učitelé byli rádi, že s dětmi zvládli povinné pensum výuky. A hned se to projevilo na indexu finanční gramotnosti. Podle průzkumu České bankovní asociace po letech růstu poklesl v letošním roce index o rovných pět bodů.
Nejhorší výsledky ve finančním indexu přitom vykazovala věková skupina 18-34 let. Dokonce i senioři, kteří často bývají v oblasti finanční gramotnosti považováni za rizikovou skupinu, dopadli v průzkumu ČBA lépe. Porovnal jsem si výsledky průzkumu s mapou exekucí a i z té jasně vyplynulo, že téměř ve všech krajích České republiky je věková skupina 18-29 let zatížená více exekucemi než senioři.
Pro společnost to není vůbec dobrá zpráva, protože právě tato věková skupina by se měla ve finančních záležitostech orientovat mnohem lépe než senioři, pro které je leckdy těžké přizpůsobit se stále zrychlující digitalizaci bankovnictví nebo shromažďovat potřebné informace na internetu. Zásadní je, že mladá generace se shodně domnívá, že za jejich horší orientaci ve finančních otázkách mohou především pedagogové, kteří je na tuto disciplínu nedostatečně připravili. Jejich dojem potvrzuje téměř 70 procent respondentů napříč věkovým spektrem, podle kterých se finanční gramotnost zhoršuje proto, že se ve školách učí málo anebo dokonce vůbec.
Tady ale s většinou populace nesouhlasím. Za prvé si myslím, že nelze paušalizovat – ne každá škola se věnuje dostatečně otázkám finanční gramotnosti, ale znám řadu škol, kde to dělají dobře a aktivně. Druhá věc je, že z mých zkušeností ambasadora finanční výuky na školách jednoznačně vyplývá, že jen nepatrná část žáků si přináší základní znalosti z oblasti hospodaření s penězi z domova. A průzkum ČBA to potvrzuje – s dětmi se o financích baví jen 29 procent rodičů.
Průzkum ČBA vyšel přesně rok od začátku pandemie, rok od vyhlášení bankovního moratoria na odklad splátek. Co mají tyto dvě události společného, kromě toho, že jsou propojeny obavou o ekonomickou stabilitu společnosti? Jsem přesvědčen, že hodně lidí využilo toto období k tomu, aby více přemýšleli o svých financích, o rezervách, o způsobu, jestli peníze vydávají smysluplně. Obrovské nárůsty zůstatků na běžných či spořících účtech a rekordní čísla v oblasti hypoték v loňském roce jasně ukazují uvážlivé spotřebitelské chování. Ano, v pandemické době je rozhodně ovlivněno nemožností běžně utrácet. Na druhou stranu ukládat peníze do bydlení znamená v drtivé většině případů zodpovědné rozhodnutí, kam v tuto nejistou dobu investovat přebytky v rodinných financích a jak zajistit rodinu do budoucnosti.
A ještě jedna dobrá zpráva, která se k ročnímu výročí odkladu splátek váže: problémy s nesplácenými úvěry má po pandemii méně lidí, než se všeobecně očekávalo.
Když hlavní závěry poskládám dohromady, vidím je jako optimistické východisko pro to, abychom se společně zaměřili na edukaci a zlepšení indexu finanční gramotnosti nejenom ve statistikách, ale i v reálném životě a v obezřetném hospodaření s penězi. Věřím také v adaptabilitu mladé generace. Co mi však chybí je vysvětlení, proč covid naše děti odnesly asi nejvíce z evropských dětí a hlavně, co pro ně máme připraveno, abychom jim pomohli dohnat, co v mnohých oblastech ne vlastní vinou zanedbaly.
