Cestovat „koženkou“ je zkrátka out. Autor sloupku ale takový názor nesdílí, a míní dokonce, že je třeba se tohoto podceňovaného materiálu zastat. Má totiž řadu výhod: koženka drží i po třiceti letech, nevykazuje nepatřičné změny, lze ji snadno omýt, je estetická a pohodlná.
Ze starších vagonů ji ale vytlačuje plyš, kterým České dráhy nechávají sedadla v rámci takzvané humanizace přečalounit. Plyš je ale bohužel materiál nanejvýš nechutný. Jako paměťové médium zaznamená všechny biologické a jiné stopy po lidech, které hostil. V oblasti hlavy tak jsou už po několika měsících k vidění mastné fleky, o něco níže pak potem vybělené skvrny.
Pokud jde o místa zespodu sedáku, není třeba zacházet do detailů. Vzkaz proto zní: než vymyslíte něco lepšího, tak v zájmu civilizace nechte koženku na pokoji.
Skutečné zlo na železnici však představují protihlukové stěny. Ačkoli vedení Správy železniční dopravní cesty už před lety vyhlásilo, že od betonových monster upustí, realita zůstává tristní. Na největší stavbě republiky, tedy čtvrtém železničním koridoru z Prahy na jih Čech, rostou převysoké zdi jako houby po dešti. Kromě zbytečné výšky (hluk jde především z podvozku vlaku) vyvstává i otázka, čím si takové odstínění vysloužily louky, pole a lesy. Komu to slouží?
