Němec by rád vyrazil se supermoderními skútry, které si vystačí jen s počátečními zásobami energie. Tak to by nešlo, ty jsou moc drahé, dí Čech a navrhuje tradiční dieselové polární traktory. Polák mlčí a důležitě přikyvuje. Němec naléhá, ale parťáky nepřesvědčí. Ale protože do Grónska chce a sám jet nemůže, nakonec svolí.
Němec s Polákem zajistí vozidla, Čech se postará o naftu. Všichni si plácnou a s vidinou brzkého návalu adrenalinu odjedou domů. Jenže červíček pochybnosti v nich hlodá. Němec začíná být naštvaný: „Přece nepojedu nějakou naftovou herkou. Jsou to zabedněnci, se kterými se nedá na ničem rozumném dohodnout.“ Čech začíná pochybovat: „No jo, ale co když se ti dva na mě vykašlou a traktory nepřivezou. Raději si s sebou vezmu psy, na ty je spolehnutí.“ Jedině Polákovi je to tak trochu jedno a říká si: „Proč se mám starat, však se místo pro mě vždycky najde.“
Za dva měsíce se sjedou do grónského Nuuku. Němec si to přihasí se svým supermoderním skútrem, Čech se psím spřežením a Polák jen s baťohem. Nechápavě na sebe koukají. Výprava přes Grónsko končí ještě dřív, než začala. A teď to hlavní: zaměňte slovo skútr, traktor a psí spřežení za slovo elektrárna a máme výchozí bod pro výpravu, která se vznešeně jmenuje evropská energetická unie. Na bruselských summitech se státníci plácají po zádech, ale ve skrytu duše si nevěří ani nos mezi očima. Jak to asi může dopadnout? Jako výprava do Grónska.
